www.radush.com

Když se Čárka vrátila z divadla, rozhodla se, že musí konečně vypátrat, odkud šlo to záhadné světlo. Vyběhla do prvního patra a šmejdila kolem dveří bytů, které by mohly sousedit s výtahovou šachtou. Na jmenovce si přečetla: „Č-es-t-mír Kro-pí…,“ ale byt pana Kropítka se zdál být od výtahu moc daleko. Na vedlejších dveřích přelouskala: „Á-g-n-es Ro-z-pus-ti-lá.“ Tak tady to bude. Kdybych se tak jen mohla dostat dovnitř. V tom si všimla, že okno do kuchyně paní Ágnes je pootevřené. Vyskočila na parapet a opatrně vklouzla dovnitř.

Když Koule zjistil, že Čárka nebyla celou noc doma, už o ní začínal mít strach. To, co říkaly ty kočky, neznělo moc přátelsky. Už dnes večer je ten kočičí sněm. Do té doby musí Čárku najít a varovat ji. V domě ji nenašel, a tak se vydal za Hihňalem do knihovny, jestli ji nenajde tam.

Čárka se v cizím bytě plaše rozhlížela. Aby ji tak někdo načapal. Ale bylo tu úplné ticho. V kuchyni nenašla nic zajímavého a tak se plížila dál ke dveřím do pokoje. Sotva strčila čumák dovnitř, ozvalo se: „No jen pojď dál, ty zvědavko!“ Čárka se zarazila, paní Ágnes k ní seděla zády u svého kosmetického stolečku a vykládala karty. Čárka zůstala ostýchavě stát mezi dveřmi.


 

„Jak jste o mně věděla, vždyť jsem byla úplně potichu?“ divila se kočička. „Víš, my vědmy, máme něco, čemu se říká šestý smysl. Někdy vnímáme víc než obyčejní lidé,“ vysvětlila jí Ágnes, „a kromě toho tě vidím v zrcadle. Tak copak tady hledáš?“ Čárka zaváhala, ale nakonec pověděla pravdu. Vyprávěla jí o tajemném světle, které zahlédla ve výtahu a o podivném zvuku, který slyšela. A je si prý jistá, že to muselo vycházet odsud. „Vážně, a kdypak to bylo?“ zeptala se Ágnes, zatímco si dál vykládala karty. „Když jste tuhle odešla na nákup. Viděli jsme pana Kropítka, jak jde k vám domů v potápěčské výzbroji a chvilku na to se ve výtahu blejsklo,“ vysvětlila kočička. Paní Rozpustilá odložila karty a rozzlobeně tleskla do dlaní. „Ten lump mi zase chodí na škeble!“ vystřelila. „Na škeble?“ vykulila kočička nechápavě oči. Paní Ágnes to hned zamluvila, „ale to nic, to jen že tu nemá co dělat.“ „Povíte mi, prosím, odkud to světlo a zvuk vycházelo?“ prosila kočička. „Tak pojď se mnou,“ pravila vědma a zavedla kočičku zpátky do kuchyně. Otevřela dveře do spíže a ukázala na okénko. „Vidíš? Tohle okénko sousedí přímo s výtahovou šachtou. Jestli‘s viděla blesk, šel z mé spižírny.“ Čárka se rozhlédla kolem. Neviděla nic než řady různobarevných lahviček s lektvary a sirupy, nakládané houbičky a kořínky, u stropu rozvěšené bylinky, sušené ovoce a oříšky ve sklenicích. A dole v koších taky cibuli, česnek a brambory. Vůbec nic tu nevypadalo, že by to mohlo vydávat zvuky nebo blesky. Ani ty škeble tu nebyly. Snad jen jedna věc ji zarazila. Ta zvláštní prastará kožená mapa, která visela zevnitř na dveřích, k čemu? Ale raději se už neptala, připadala si hloupě v cizí spíži, kde nic záhadného nenašla. „Tak vám děkuju,“ rozloučila se a odešla. Paní Ágnes zavřela za kočičkou dveře a povzdechla si: „Tak už nám to zase začíná.“

Čárka pak proběhala všechna známá místa, aby našla pejska. Koule s Hihňalem zase běhali po všech čertech a hledali Čárku, ale pokaždé se minuli. Když se pak kočička vracela domů, všimla si na dvoře nezvyklého provozu. Jedna kočka za druhou se zvolna sunuly zadní částí dvora, kamsi do útrob strarého domu. Čárku opět přepadla zvědavost a vyrazila za nimi. Desítky kočičích stop směřovaly ke sklepnímu okénku, z něhož čouhala plechová roura od kamen, po které se dalo pěkně seběhnout dolů. A právě teď po té rouře elegantní chůzí sestupovala ta poněkud obézní kočka, kterou onehdy viděla na půdě. Lekla se. Co když mě poznají, musím se nějak zamaskovat. Při pohledu na rouru plnou sazí jí svitlo. Rozběhla se, skočila dovnitř a prosvištěla tou černou rourou až dolů.
 

„Echa, acha“ odkašlala si do obláčku černého prachu, který kolem sebe rozvířila. Když si promnula oči, všimla si několika překvapených kočičích cizinek. „A ty malá černá, ty jsi která?“ zeptala se jedna, která zapisovala všechny zúčastněné. „Čá…ehm,“ Čárka už se málem prozradila, ale v poslední chvíli řekla: „Čača, jsem tu nová.“ „Dobře, píšu si Čača, běž dál a dej si čaj, sněm začne za chvíli.“ Čárka ve svém ušmudlaném maskování následovala své kolegyně tajným průchodem až do zadního sálu. Na hliněné podlaze zde byly rozprostřeny husté koberce a polštářky a na nich se elegantně povalovaly desítky a desítky koček. Popíjely anglický čaj s mlékem a živě debatovaly o manikúře, sestřihu ofiny a drezuře blech. Zvláštní bylo, že tu byly jen samé samice. Nikde žádný kocour. Byla tu i Charlotte a vypadla opět úžasně. Měla oranžový krajkový klobouk, béžový korzet a černou škrabošku. Čárka se připojila ke skupince hned vedle a vyčkávala, co se bude dít. Úderem šesté vešla Sajmína, následována svými družkami. Byla to ta černá vůdkyně, kterou už Čárka potkala na půdě. Vystoupila po schodech potažených temně zeleným suknem až nahoru na trůn a s přeháněnou noblesou se na něj usadila. Ostatní kočky se uvelebily u schodů pod ní. Čárka si všimla, že za trůnem visí dva obrazy. Vpravo portrét předchozí královny, zřejmě Sajmíniny matky, obraz vlevo byl ale zahalený plachtou.

„Milé dámy,“ spustila Sajmína, „svolala jsem vás dnes proto, že se celý náš klan ocitl v nebezpečí.“ V sále to zašumělo údivem a znepokojením. „Ve městě se objevila kočka, jejíž původ není zatím jistý. Ale vše nasvědčuje tomu, že jde o přímou následovnici naší úhlavní nepřítelkyně, Markýzy, o níž všichni víme, že nás zradila a dala se na opačnou stranu.“ V sále nastalo šokované ticho. Všechny kočky zůstaly v úžasu s pusou dokořán. „Zatím ještě nevíme, jaké má plány. Ale co když bude mít stejně nebezpečnou moc jako její předkyně? Je dokonce možné, že mezi nás nasadila svého špiona. Mohla by se spojit se samci a s jejich pomocí se chopit trůnu! To nesmíme dovolit!“ Čárka vůbec nechápala, o co jde. Dramatické chování té černé kočky jí připadalo náramně komické, právě tak jako tajný příchod Hihňala a Koule, kteří se připlížili do sálu a schovali se pod plachtou, visící z obrazu až na zem.

„A kde se teď nachází, jak ji poznáme?“ zvolala nějaká kočka z davu. „Dobrá otázka,“ pravila Sajmína. „Je to malá bílá kočka, žije přímo zde v domě na půdě se psem…“ Čárka se znepokojeně zavrtěla, „…a pod ofinou schovává znamení, které prozrazuje její původ. Stejně jako Markýza má dvě čárky mezi obočími!“ vykřikla Sajmína a strhla plachtu z obrazu. Čárka vyjekla, stejně jako mnoho dalších koček. Čárka proto, že na portrétu nad trůnem poznala svou prababičku Nezkrotnou Angemilku a ostatní proto, že plachta odhalila dva špióny, psa a racka, kteří na pár vteřin ztuhli jako sochy.


Pak nastalo čóro-móro. Několik koček ze Sajmíniny ochranky se vrhlo na pejska s rackem. Koule se dal na útěk temnými chodbami sklepení, a Hihňal vzlétl, aby našel Čárku, jenže ji v tom maskování nemohl poznat. Dav vyděšených koček se hnal k východu a vlekl Čárku s sebou. Zběsilé chlupatice se prodíraly jedna přes druhou, až porazily stůl a celý hrnec s chladnoucím anglickým čajem se teď vylil Čárce na hlavu. Naštěstí ji neopařil, ale smyl jí uhelné maskování. Kdosi si toho všiml a začal ječet: „Špión, špión je tady, pomóc!“ Ochranka se v tu ránu vrhla na Čárku, ale do cesty se jim vpletla Charlotte a vyzdvihla Čárku vysoko nad hlavu, Hihňal ji v letu popadl do drápů a ztěžka s ní vyletěl sklepním okénkem ven. Na dvoře se sešli s prchajícím pejskem i s Charlotte, která cestou ztratila svůj krajkový klobouk, a všichni se vydali nahoru po požárním schodišti s davem rozlícených koček v patách. A teď kam? V prvním patře se najednou otevřely dveře do bytu paní Ágnes, ale nebyla to Ágnes, kdo je vpustil dovnitř. Byl to pan Kropítko. Sykl na ně: „Rychle do spíže!“ A zabouchl útočícím kočkám dveře před nosem. Ty se však vrhly do bytu oknem a jejich kroky se stále přibližovaly ke dveřím do spíže.

Koule, Čárka, Hihňal a Charlotte stanuli v těsném prostoru mezi bramborami, kompoty a zavařeninami. Koule se podíval na mapu, do níž někdo zabodl špendlík kamsi v Jihočeském kraji. Vedle mapy světa tu bylo několik posuvných číselníků, na kterých stálo nesmyslné datum 21. 6. 1988. „Co to tady vyvádíš, snad jsi je nepustil do spíže?“ zlobila se paní Ágnes, která právě vešla do kuchyně. „Musí se přece dozvědět, jak to všechno bylo, to jsem ji měl nechat těmhle napospas?“ zasyčel pan Kropítko, zatímco odháněl desítky zběsilých koček smetákem. Některé se ale přece dostaly až ke spíži a začaly škrábat na dveře. Hihňal otočil klíčem. Vtom je oslepilo mocné světlo. Kdoví, jestli ještě zaslechli ten zvláštní zvuk. Protože, v tu chvíli, když se to ozvalo, už byli ti tam. „PLOMP!“