www.radush.com

Po celém týdnu ve škole přišla sobota. Čárka si šla hned po ránu zaběhat a Koule se konečně vrhnul na malování. Sestavil si malé zátiší z PET láhve, knihy a kravaty, nu což, na to, aby si vytříbil techniku, to bylo dobrá kombinace. A pustil se do díla. Když měl načrtnuté základní obrysy, ozval se výtah jedoucí vzhůru. Zastavil v nejvyšším poschodí. Koule se rychle schoval. Z výtahu vystoupil pan Kropítko, v náručí štos knih a chystal se je zřejmě uložit do knihovny, když v tom se zarazil a nasál vůni terpentýnu. Odložil knihy na stůl a prohlíží si pejskovo prozatímní dílo. „Tak kdepak se schovává ten nadějný malíř?“ zvolal. Pejsek pomalu vylezl a rozpačitě pozdravil. „‘Brýden, vůbec se na to nedívejte, to je jen taková studie, ještě to není hotové.“ „Ale nestyď se, maluješ dobře. Jen asi bylo na místě se zeptat, protože tohle, to jsou moje barvy!“ dodal poněkud přísně pan Kropítko. „Aha, tak to se nezlobte, myslel jsem, že už o ně nikdo nestojí,“ omlouval se pejsek. „No dobrá, dobrá, půjč si, co potřebuješ. Ty tady bydlíš?“ Pejsek mu všechno pověděl. Jak se seznámil s Čárkou, jak nemají kam jít a jak se teď učí číst, aby si mohli najít práci, protože potřebují peníze na jídlo. Taky mu vyprávěl, že by se chtěl živit malbou a zmínil se i o svém velikém vzoru Hafanardovi z Venčí. Pak společně opravili malířský stojan a pan Kropítko poradil pejskovi, aby prozatím, než si najde lepší práci, zašel na Staroměstské náměstí a maloval tam cizincům karikatury. „Šel bych s tebou, ale jedu na hory,“ dodal. Koule si tedy zabalil skicák a uhel a šel sám.

Čárka se zatím procházela v ulicích. Voda po povodních pomalu opadala. Procházela se po pytlích s pískem, které bránily vodě, aby se rozutekla do města. Tam, kde byla ještě nedávno rozlitá voda, teď zůstaly nánosy bahna. A tím bahnem si to štráduje nějaký kačer. V podpaždí nese štos plakátků a každých pár kroků nějaký vylepí, kam ho jen napadne. A na jednom kočička čte: „Kon-k-urz do mu-zi-k-álu Da-ni-e-la Pan-dy, hle-dá se koč-ka na hla-v-ní ro-li.“ Kočičce blýsklo v očích. „Konkurz na hlavní roli, to musím zkusit a toho Dana přece znám! Chodí se mnou do školy.“ Čárce se rozbušilo srdce. To byl její sen, živit se hudbou stejně jako její táta a právě teď se jí naskytla příležitost. Celá šťastná se rozeběhla ulicí k divadlu.

Odpoledne se Koule vrátil domů. Noha ho bolela. Byla celá nateklá, ale on se smál od ucha k uchu. Podařilo se mu malováním vydělat nějaké peníze. V pytli na zádech nesl spoustu dobrot, o které se chtěl s Čárkou rozdělit. Nikde ji neviděl, a tak odhodil nákup a vydal se jí hledat. Ve výtahu ale omylem zmáčkl nejspodnější tlačítko. Výtah s ním zastavil mezi sklepy. Koule se nedůvěřivě rozhlížel. Vypadalo to tu strašidelně. Temné kouty, rozlámané sklepní dveře jakoby křičely „uteč!“ Všude samý prach a pavučiny. Moc se tu asi neuklízí. Chvíli si dodával odvahy a nakonec se vysoukal po třech z výtahu ven. Najednou uslyšel nějaké hlasy, a tak se rychle schoval pod schodiště.

„…Jasně, takže zítra tady. Vyřiď všem, že se koná důležitý sněm. Jde o tu novou, co se usídlila na půdě. Musíme vyřešit, co s ní uděláme. Ať nikdo nechybí.“ Zaslechl pejsek a v šeru poznal dvě ze tří koček, s nimiž se onehdy na půdě setkal. Kočky – černá a zrzavá se vydaly elegantní chůzí po schodech vzhůru do přízemí. Koule zpanikařil. Musí něco udělat, musí Čárku varovat. Skočil do výtahu a zmáčkl horní knoflík. Když projížděl kolem prvního patra, náhle ho osvítilo mocné světlo. Něco jako silný blesk a hned potom uslyšel zvláštní zvuk: „PLOMP!“ Jako když se otevře láhev šampaňského, ale hrozně veliká. Pejsek zastavil výtah. „Co to jenom bylo?“ říkal si, když si zdravou packou mnul oči a snažil se z toho oslepení rozkoukat. ‚Takže Čárka si nevymýšlela, opravdu něco viděla a já jsem to teď viděl taky. Kde se ta holka jenom toulá!‘ Vystoupil ve druhém patře a hopkal dolů po požárním schodišti, když tu si všiml, jak z bytu paní Agnes vychází pan Kropítko. Na sobě má zimní bundu, na hlavě kulicha a v ruce nese lyže a hůlky. Z ramen mu ještě opadával sníh. Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí, a když si všiml pejska, spiklenecky na něho mrkl a zmizel ve dveřích svého bytu. „To jsem blázen,“ řekl si Koule pro sebe, „říkal, že jede na hory, ale copak byl lyžovat teď v srpnu? A jak to, že už je zpátky? To jsou mi záhady!“ Pak se vydal do knihovny, aby se poradil s Hihňalem, co dál.

Čárka prošla dvorem a ocitla se u dveří do sálu, kde probíhal konkurz. V předsálí se různí umělci připravovali na svůj výstup. Baletní skupinka černých labutí si protahovala nohy, křídla a krky, bílá medvědice zahřívala svůj alt zpěvem: „ubohá Rusalko bledá,“ klokan s červenými brýlemi a kápí na zádech trénoval bojové umění a do toho trylkoval jako ptáčátko. Byly jich tu desítky, to tu stráví celý večer. Čárka si vzala pořadové číslo a nahlédla do sálu, odkud právě doznívala hudba. Jedna famózní umělkyně právě dokončovala svoje číslo a všichni nadšeně tleskali, klaněli se jí a volali: „Bravo, Charlotte, bravo!!!“. Pak ta úchvatná kočka jménem Charlotte seskočila z jeviště a zamířila do své šatny. Měla nádherný kostým s kloboukem a škraboškou, Čárka z ní nemohla spustit oči, když elegantně proplula kolem ní.

„Číslo 176!“ ozvalo se dlouhém čekání z tlampačů a Čárka věděla, že přišla její chvíle. Váhavě přicupitala na jeviště a postavila se k mikrofonu. Z beden se ozval hudební doprovod a Čárka spustila svou píseň. Všimla si, že se do sálu vrátila Charlotte a se zájmem ji pozorovala. Po první sloce Čárku přerušili a z režie se ozvalo:„To stačí, bereme vás. Hlavní role je už obsazená, ale budete hrát její sestru. První zkouška je za týden.“ Čárka byla celá překvapená: “To už mě jako přijali?“ Pokrčila rameny a chtěla odejít, ale Charlotte na ní mávla a pozvala ji k sobě do šatny. Tam si ji chvíli prohlížela od uší až k ocásku. „Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala se jí medovým hlasem. „Čárka, madame.“ „Já jsem Charlotte, drahoušku. Myslím, že máš talent, ale není to vůbec lehké, musíš hodně cvičit. Nechceš si to se mnou trochu natrénovat?“ Charlotte sedla k piánu a spolu s Čárkou přezpívaly všechny písničky, které se v divadle hrají. Potom jen tak improvizovaly, hrály na kytaru, na klarinet a na bicí, hrály skoro celou noc, až přehrály všechny kočičí evergreeny a Čárka byla celá blažená. Takhle si muziku ještě nikdy neužila.

Když se druhý den vzbudila, bylo už skoro poledne. Nejdřív se trochu lekla, kde to vlastně je, až si vzpomněla na minulý večer a všimla si, že samým štěstím usnula omotaná kolem Charlottiny kytary. „No tak už utíkej, musím se převléknout a zase se za mnou zastav,“ vyprovodila ospalou Čárku zívající Charlotte, která usnula pro změnu u piána a teď měla na tváři vytlačenou klaviaturu, že by se na ní dalo málem hrát. Zamkla za kočičkou dveře a pomalu ze sebe sundávala divadelní kostým. Čárka odcházela s pocitem, že tohle je ta nejúžasnější kočka na světě! Její idol, její vzor! Ale kdyby se kočička ještě chvilku zdržela, kdyby třeba nahlédla klíčovou dírkou, musela by si všimnout, že je to všechno trochu jinak. Že madam Charlotte, krasavice, umělkyně a hvězda vlastně není vůbec žádná kočka, ale, a to je další záhada, je to normální, převlečený KOCOUR!

Celou pohádku od začátku najdete na stránce „Pohádka online“ vpravo nahoře v menu.

Jednotlivé díly pak o něco níže v odkazech Čárka a Koule.