www.radush.com

1. část – Trosečníci

Jednou v létě přihnala se do Prahy 4 – Podolí velikánská povodeň. Nevzala se tu jenom tak. To všechny prameny, potoky a říčky ze všech hor a kopců už byly deštěm rozvodněné. Valily se dolů jako vždycky a slévaly se v jednu řeku, která má odnést všechnu tu vodu do moře. Tenkrát ale pršelo moc, a ta řeka to všechno nepobere. A mraky nemají rozum, a i když to shora všechno pěkně sledují, klidně tu přesycenou řeku dál krmí svým deštěm. Potom se ta řeka neudrží a vyvalí se z břehů. A to se teprve ukáže, jakou má ta voda sílu. Všechno, co není přikováno, vláčí s sebou. Boří silnice i domy, podemílá stromy, unáší auta, popelnice i lidi, když včas neutečou.


Tak taková rozbouřená řeka byla ten rok Vltava. Přinesla s sebou kymácející se pramici, která se zdála být na první pohled prázdná. Měla už jen jedno veslo a nikdo ji neřídil. A jestli řídil, byl to břídil. No ano, přece jen v ní něco plulo. Zkrátka tam uvnitř se za drápky z posledních sil drželo kotě. To teď slabým ochraptělým hláskem volalo: „pomóc!“ No a kde třísklo, tam praštilo, v tu ránu jako ohnivá koule přiřítilo se vzduchem jiné stvoření. Z ocásku a uší mu šlehaly plameny a s obrovským žuchnutím přistálo na dně té pramice v kaluži vody, čímž se uhasilo. Chvíli sebou plácalo, jak se ze všech sil snažilo plavat čubičku, až se zarazilo, přestalo sebou mrskat a rozhlédlo se nechápavě. Asi se praštilo do hlavy. Z ocásku a uší se mu kouřilo. Bylo to štěně.

„Ahoj,“ mňoukla ta malá kočička. „Pšík,“ kýchnul si pejsek místo pozdravu a z tlamy mu vyšel černý obláček. „Tys mě přišel zachránit?“ „Pšík, kucky, kucky, pšík. Nene, já se snažil zachránit sebe, pšík, drobátko jsem hořel. Tak jsem skočil do řeky, ale jak tak koukám, netrefil jsem se.“ „A jak se jmenuješ?“ „Ko…ko…kou…koul…,“ začal pejsek, ale místo toho se rozkašlal? „Koule? Tak to sedí, přesně jako ohnivá koule jsi sem vletěl.“ Štěně se zamračilo, „žádná Koule, ale Coulman, jsem Lord Constantin Manchester Coulman, abys věděla, jsem z anglického královského rodu.“ „Kdo si to má pamatovat, budu ti říkat prostě Koule a basta,“ ušklíbla se pod fousy kočička a dodala: „jako bys snad nemohl mít nějaké obyčejné jméno.“ „No a jak se teda jmenuješ ty?“ vyštěkl na ní nově pojmenovaný pejsek, ale kočička to zamluvila: „Prosím tě nezdržuj a dělej něco, nebo se tu oba utopíme!“


To už se loďka neodvratně řítila přímo na jeden z pilířů Karlova mostu. Pejskovi bylo jasné, že je na něm, aby uchopil situaci do vlastních…pacek. „Umíš to řídit?“ zvolal jako hrdina akčního filmu. „Ani náhodou.“ Oba se společnými silami zapřeli do jediného vesla, ale voda si s nimi dělala, co chtěla. A tak se oba přikrčili, packami si zakryli oči a začali se modlit, aby to dobře dopadlo. Pejsek k Hafanardovi z Venčí a kočička k Nezkrotné Angemilce. V tom uslyšeli praskání a prudký náraz je odmrštil až do špičky pramice. Kolem všechno šplouchalo, ale oni stáli. Vykoukli ven. Loďka se přídí zarazila o naplavené dřevo, zachycené mezi pilíři. Vyškrábali se ven, na jednu kládu, tam se posadili a ztěžka oddechovali.

Po chvíli mlčení kočička promluvila. „Čárka,“ pejsek se na ní podíval a nechápavě zvedl pravé obočí, „jmenuju se Čárka,“ přiznala kočička a vzdychla: „Taky bych ráda měla nějaké vznešené jméno.“

„Vznešené? K čemu to je,“ posmutněl pejsek. „No řekni mi, v čem jsem na tom líp než ty, když tu takhle sedíme jako dva trosečníci na hromadě dříví? Mademoiselle Čárka a Lord Coulman. Jsme na tom úplně stejně. Oba jsme bezdomovci.“ Na to Čárka neuměla odpovědět. Věděla, že pejsek má pravdu.

Koule a Čárka – 2. část

Koule a Čárka pozorovali rozvlněnou hladinu. Od břehu je dělila ještě spousta vody. Pejsek by ji sice možná přeplaval, ale stejně neměl, kam by šel. A tak tu seděli dva metry od sebe a mlčky se pozorovali. Říká se, že se psi a kočky od přírody moc rádi nemají, alespoň pokud se neznají. Tak se i této kočičce honilo hlavou, co si s tímhle nemotorným stvořením počne. Pejsek se zase v duchu sám sebe ptal, proč zrovna já musel uvíznout v téhle šlamastice s mrňavou a naprosto neužitečnou kočkou. Ale co jim zbývalo, nakonec byli rádi, že v tom nejsou úplně sami. A tak si povídali.

„No prosím tě, to mi vysvětli, kde ses uprostřed téhle zvlčilé vody vzal a jak to, že ti hořely uši?“ zeptala se kočička. „Ále, ani mi nemluv, já byl totiž na útěku,“ vzdychl Koule a pustil se do vyprávění. Pochází prý až z Anglie. Je urozeného původu s dlouhatánským rodokmenem. Jeho tatínek je královský přeborník ve sprintu a máma zase výstavní manekýna. Pejsek pronášel ta slova významně, jak se snažil na kočičku udělat dojem, ta mu ale vůbec nerozuměla. Asi ještě měla vodu v uších a tak nonšalantně parodovala pejskovo vychloubání: „..…až z Anglie, …příborník a manikýra…, to je toho."

Koule si toho nevšímal. Byl zamyšlený. Ještě dnes ráno měl pána, ale rozhodl se, že uteče. A to není pro žádného psa snadné. Pes bývá věrný, i když je na něj ten člověk zlý. Koule měl ale svoje sny, a ty v téhle bláznivé rodině Dlažbových rozhodně nemohl uskutečnit. Jejich dcera Bubu ho dostala k narozeninám. Objednala si ho po internetu, protože vypadal jako jeden slavný hollywoodský lítací pes. „Jenže já lítat vůbec neumím!“ rozhodil pejsek packama. „Náhodou, když hoříš, lítáš docela obstojně,“ škádlila ho Čárka. „Copak psi můžou lítat? To je proti všem přírodním zákonům!“ rozčiloval se pejsek a chodil po kládě sem a tam. „Ale Bubu Dlažbová si umínila, že mě to naučí, a neustále se mnou podnikala nějaké letecké experimenty: Let shora dolů, let s odrazem od trampolíny šikmo vzhůru a rovnou dolů, nebo let se sklouznutím po střeše a pak volným pádem, kam jinam, než zase dolů. A já si pokaždé pěkně natloukl čumák nebo zadek. Nakonec jsem se rozhodl, že uteču dřív, než ty její bláznivé nápady špatně skončí.“

„Když pak jednou nebyl nikdo doma, utíkal jsem do kůlny zabalit si svoje barvy. Já maluju obrazy, víš, jsem totiž umělec, něco jako můj veliký idol – Hafanardo z Venčí – malíř, vynálezce a génius,“ nadýmal se Koule důležitě. „No a kde je máš? Nic jsi s sebou přece neměl?" A opravdu, neměl. On totiž tak strašně spěchal, až se jednou tou barvou omylem polil. Chtěl to ze sebe setřít a tak rejdil v té kůlně jako chlupatej knedlík po talíři, ale místo toho se na něj ještě nalepila sláma a on chudák vypadal jako strašák do zelí. „To ale muselo být umělecké dílo!“ vyprskla kočička smíchy, až se svalila na záda. Pejsek nechápal, proč se mu ta chlupatice pořád pošklebuje. Tvářil se ztrápeně a pokračoval vážným, dramatickým hlasem: „No a v tom přišla domů celá rodina, tak jsem to tam všechno nechal a koukal raději zmizet mezi zahradami dolů k řece.

Ale Dlažbovi uháněli za mnou, a tak jsem přeběhl silnici až k Vltavě a schoval se na jeden starý hausbót. Seběhl jsem dolů do podpalubí a zůstal tam ve tmě potichu jako ti pavouci, co se tam houpali ve svých sítích. Ani jsem nedutal, když jsem tam stál v té tmě, a nad hlavou jsem slyšel vrzavé dupání po palubě. Pak se otevřely dveře do podpalubí a já přestal i dýchat. Jeden, druhý, třetí krok dolů po schodech a já slyšel i svoje srdce. Křách!!!! Ozvala se rána.“ Pejsek s potěšením sledoval, jak se Čárka přestala smát, vytřeštila oči a s napětím očekávala, jak tohle drama dopadne. „Křách udělal ten kámen, co mi spadl ze srdce, když se ty kroky otočily zase směrem nahoru,“ dodal Koule a Čárka si úlevou oddechla, Koule pokračoval: „Naštěstí mě nenašli a vrátili se domů. Za tu dobu mi ale pěkně vyhládlo. Zapálil jsem si petrolejku a hledal něco k snědku. Jenže, jak jsem se natahoval na polici pro suchary, tak jsem si tu lampu takhle přidržel uchem na rameni, a už jsem ty suchary skoro měl, když mi ta lampa spálila ucho, já uskočil a tu lampu jsem rozbil. Všechno najednou začalo hořet. Podlaha, suchary i já. A tak jsem rychle vylít ven, že skočím do Vltavy. Rozběhl jsem se a odrazil se. Ale místo do vody jsem zahučel na tu tvoji bárku.“

Kočička se už neudržela a začala se pejskovi zase strašně chechtat: „Teda, možná že jsi malíř, ale génius asi nebudeš, chychychy.“ Pejsek se chtěl nejdřív urazit, copak to se dělá, smát se, když je druhý v bryndě? Ale nakonec ho to taky rozesmálo. Dobře totiž věděl, že když se mu někdo směje a on bude naštvaný, bude si pak připadat hloupě. Nejlepší obrana je smát se taky. Umět se zasmát sám sobě, to je lék na všechny smůly a trapasy. A tak tam oba seděli a chechtali se, jaký je ten pejsek smolař, jak se polil tou barvou, jak upustil tu lampu a jak se ani do řeky netrefil, a smáli se a chechtali, div že se z toho nepočůrali.

3. část – Jak to bylo s Čárkou

Sluníčko stálo vysoko a pálilo trosečníky do kožíšků. Koula a Čárka seděli na kládě a chladili si nohy ve vodě. „No a co ty? Jak ty ses ocitla sama na pramici na Vltavě?“ zajímalo pejska. Čárka nebyla právě zdatná vypravěčka. Vychrlila na pejska takovou motanici dobrodružných historek, že se v tom vůbec nevyznal. A mezi námi, nějak se tomu všemu nedalo věřit.

Vyprávěla, že už se plaví mnoho dní, že překonala bezpočet jezů a přehrad, a každou chvíli byla přinucena změnit plavidlo. Mimo jiné jí posloužily: kus polystyrénu, žebřík, dvířka od kadibudky i celá dřevěná chajda. Měla i spoustu pomocníků. Velký kus řeky překonala s vodáky, dva dny se plavila na voru s rodinkou strašně ukecaných bobrů a na Slapech se málem utopila. Ale naštěstí ji zachránila nějaká navoněná fretka na rogalu, které s nimi hladce přistálo na vodě pod přehradou a dovezlo je až do Davle. Odtud Čárka cestovala načerno vlakem, jenže ji odhalil průvodčí a v příští stanici ji vysadil na komín. Nevěděla, co si počít, naštěstí ale letěl kolem drak, tak se ho prý chytila za ocas a… Pejskovi šla z toho hlava kolem a hlavně si nebyl jistý, jestli si ta chlupatice trochu nevymýšlí. Když pak vyprávěla, jak ji ten drak donesl přímo na palubu nějakého výletního parníku, začala mu klesat víčka. Když Čárka zjistila, že Koule uprostřed vyprávění usnul, zmlkla, zívla a také si trošku zdřímla. No a když tak právě oba spí, můžu vám alespoň vyprávět, jak to bylo s kočičkou a její rodinkou, pěkně od začátku. Poslouchejte!

Před mnoha a mnoha kočičími lety žila na předměstí Českého Krumlova kočka jménem Nezkrotná Angemilka. Byla ze všech koček nejneochočitel­nější. Prostě člověk byl na ni krátký a, i když mohla mít teplý domov a pravidelnou stravu, stala se z ní tulačka. Znala všechny stoky, tajné uličky i prohnané způsoby, jak se někde dobře najíst i bez pána. Čárka o ní odmalička slýchala různé fantastické příhody. Že ale žila dvojí život, používala tajné krycí jméno a že měla pod packou celé kočičí podsvětí, to jí rodina zatajila. Věděla jen, že se ke konci života věnovala politice# v hlavním městě. Než se Angemilka odstěhovala do Prahy, mívala svůj úkryt pod mostem u řeky, odkud mohla skrytě pozorovat, co všechno se na vodě děje. Ale už to bylo zvláštní, kočky se přece vodě raději vyhýbají. Ona byla zkrátka jiná, nevšední, nezkrotná a svobodná.

Prababiččin volební plakát

Dnes už na jejím místě pobývala její vnučka, která začátkem léta porodila čtyři koťata. Tři mourky a jednu sněhobílou kočičku, které říkali jednoduše Čárka pro její dvojitou čárku mezi obočími. Tátu vlastně neznala. Před časem odjel na turné s kapelou a ještě se nevrátil a tak se o ně starala jen máma. To ráno šla lovit na druhou stranu města a nařídila koťatům zůstat v pelíšku. A všechna taky poslušně chrněla, jen ta malá bílá, čertisko neposedné, se už pěkně dlouho nudila.

Plakát tátovy kapely

Tátův i babiččin plakát, co v úkrytu visely, už měla okoukané a zatoužila po dobrodružství. Byla zvědavá, co to tam venku tluče. Posadila se, olízla si jednu a pak druhou packu, uhladila si fousky a vystrčila čumáček z pelechu. Opravdu! Říčka dnes nezvykle spěchala, vypadalo to, jakoby se ze všech sil snažila vyšplhat až na břeh a všechno spláchnout s sebou. Ale co ty rány? Ptala se kočička sama sebe a rozhlédla se za hlukem. Opodál se divoce houpalo a o sebe se tlouklo několik kánoí.

„Super,“ zvolala Čárka, „pěkně se zhoupnu.“ Když se k nim blížila po dřevěném molu, v prknech pod ní dlouze, děsivě praskalo a skřípalo jako ve staré plachetnici. Kočička malinko zaváhala, ale jednou chtěla být dobrodruh, tak musela zatnout zuby. Odrazila se a přistála v louži na dně letité červené kánoe. Brrr, otřepala se a s námahou se vyšplhala na sedátko tam, kde vždycky sedá háček. Ale nebylo to příjemné houpání. Voda narážela do člunu ze všech stran a házela jím nahoru a dolu. „Radši se vrátím,“ řekla si, jenže, než stačila cokoli udělat, člun se s ní prudce zhoupl a voda ji smetla zpátky na dno. Ale to nebylo to nejhorší. Když se jí znovu podařilo vydrápat se nahoru, zhrozila se. Lano, kterým byla kánoe připoutána, se uvolnilo a ta se hnána vodou v mžiku vzdalovala od břehu a od domova. Kočička plavat neuměla a tak zamávala rodnému městu, otočila se po proudu a otřela si slzičky ze svých zelených oček. Pak hrdě pozvedla hlavičku a napřímila se, jak jen to na vratké kánoi šlo. „A nebudu bulet!“ poručila si, „pojedu až do Prahy, tam, kde žila moje prababička Angemilka. A budu jako ona. Žádná obyčejná Čárka.“ A tak Čárce začal její nový, mnohem dobrodružnější, kočičí život.

# Co je to politika? To je vlastně takové umění řídit stát a starat se o to, aby v něm všechno správně fungovalo. Aby byly opravené silnice, aby lidé pracovali a platili daně, aby pro každého nemocného byl nějaký doktor, abychom měli školy pro děti, aby policie chytala zločince a ještě mnoho dalších věcí. Je to vlastně takové rozhodování o velikých věcech.

V politice se vyskytují politické strany, které jsme si sami vybrali. Tomu se říká svobodné volby. Tyto strany a jejich členové mají různé názory na to, jak nejlépe zemi vládnout. Vedou o tom bouřlivé rozhovory a občas se shodnou na nějakém novém zákoně. Často se ale také hádají jako malí kluci (je tam totiž mnohem víc mužů než žen) a vaši rodiče se na ně u televize asi dost často zlobí.

Čas od času se ale zase hrozně moc politici snaží udělat na lidi dobrý dojem, aby si je opět zvolili ve svobodných volbách. Víc vám o tom nepovím, protože tomu sama nerozumím.

4. část – Záchrana

Kočička se vzbudí a kouká, že pejsek naskočil na kolem jedoucí želvu a pomalu se vzdaluje proti proudu. Vedle ní visí provazový žebřík a tak se ho chytne a šplhá a šplhá, ale ne a ne se vyškrábat nahoru na vysoké hodiny, které dunivě zvoní a zvoní. A najednou k ní přilétne obrovský netopýr, vytáhne z batohu nůžky, píchne ji do ramene a zavolá skřehotavě: „Osobo, vzbuďte se…“

Kočička otevře oči. Někde nedaleko opravdu duní zvony a nad ní se v odpoledním slunci sklání nějaký veliký pták, brýle na zobáku, klove ji do ramene a volá: „Povídám, vzbuďte se, osobo, to tady chcete čekat, až ten most spadne?“ Byl to racek. „Asi jsem usnula“ zamumlala Čárka a mnula si packami oči. Kouká, že Koule leží na zádech s vyvaleným břichem a hlasitě spí. Tak ho žďuchla zadní packou do boku. Ten v tu ránu přestal chrápat, překvapeně vyskočil a posadil se na zadek. „Co je, kde je ta kost, kdo to tady bučí?“ vzpamatoval se. „Bučí? To ti asi kručí v žaludku, tu máš,“ neznámý pták mu hodil kousek rohlíku a pejsek ho bez váhání vdechl. Teprve pak se zeptal: „A vy jste kdo?“ „Já jsem racek chechtavý a jmenuju se Hihňal.“ „Taky dobrý,“ zasmála se číča a dodala „já jsem Čárka a tohle je Koule.“ „Coulman!“ opravil ji pejsek důrazně. „Ále, to máš fuk,“ mávla packou a pejsek zavrčel a vycenil na ní svůj levý tesák, kočička se nezalekla a ještě na něho prskla. Hihňal je křídly od sebe odtáhl, stoupl si mezi ně a povídá: „Já vám přišel pomoct, nevypadáte, že byste se odsud dokázali dostat sami.“ „No jo, ale jak?“ kroutila hlavou Čárka, zatímco Koule stál uraženě stranou.

Hihňal se chvíli procházel po hromadě naplavených věcí a hledal něco šikovného. Mezi jiným harampádím objevil i starý dřevěný trakárek a děravé vědro na vodu. „Máte lano?“ „No jasně lano!“ vykřikla Čárka a přiskočila k loďce. „Pomůžete mi ji nadzvednout?“ a už soukala z pod pramice vodou nasáklý, dlouhatánský provaz, který byl na jednom konci přivázaný k loďce. „Výborně. Sestrojíme kladku,“ pravil Hihňal. „Co to je?“ nechápali malí trosečníci. „Kladka, to je takový jednoduchý nástroj na zvedání těžkých věcí“ a významně se podíval na pejska.

Potom racek sundal kolečko z trakárku a připevnil ho na lešení nad nimi. Provlékl jím lano a jeden konec přivázal k vědru. Koule si do něj nasedl a Hihňal s Čárkou tahali lano směrem dolů a hafík stoupal i s tou dřevěnou nádobou nahoru. Ale ke konci už jim docházely síly, poslední kousek se zdlouhavě přetahovali s přitažlivostí zemskou – 10cm nahoru, 15 dolů, až nad ní konečně zvítězili a pejska vytáhli až na most.

Teď si nasedla Čárka. Byla o poznání lehčí, jenže pejsek seshora tahat nemohl a tak na to byl racek sám a vědro bylo opravdu těžké. Tahal ze všech sil, ale když už byla číča skoro nahoře, najednou mu lano proklouzlo mezi křídly a kočička se řítila zpátky na zem. Koule v mžiku zasáhl a zakousl se do lana, ale vědro sebou prudce škublo. Kočička se ho jen v poslední chvíli stihla zachytit a teď bezbranně visela přes okraj ven. Racek vylétl nahoru a posadil se na hranu vědra vedle visící Čárky. Koule stále držel, jen kukadla vykulil napětím ještě o kousek víc. „Chyť se toho druhého lana,“ poradil Čárce Hihňal. Čárka přeručkovala a chytila se druhého provazu. Koule ho pustil, vědro začalo klesat a vlastní vahou vyvezlo kočičku vzhůru. „Uf,“ oddechli si všichni. Posadili se na lešení a dívali se dolů na vodu.

Po dlouhém mlčení si Koule povzdechl: „Takový krásný most a teď ho možná vezme voda.“ „No nebylo by to poprvé, povodeň už několikrát most rozbořila a jeho části se musely znovu postavit,“ poučil je racek. „A jak je ten most teda starý?“ „Už 600 let. „Páni a jak tohle všechno víš?“ kroutil obdivně hlavou hafík. Rackovi uznání lichotilo, ale pokoušel se tvářit skromně. Díval se dolů, křídlem smetl z prkna pod sebou holubí pírko a jen stručně poznamenal: „Z knih, já totiž rád čtu.“ Pak vzlétl a volá: „Pojďte, zvu vás na večeři.“ Čárka a Koule vyrazili směrem na Malou Stranu. „Tudy ne!“ zavelel Hihňal „Kampa je pod vodou, musíme na Staré město.“ A tak se otočili a kráčeli po kamenném mostě směr Karlova ulice.

 

Karlovu mostu se původně říkalo Pražský nebo Kamenný. Jméno Karlův nosí teprve od roku 1870 a to proto, že ho nechal postavit český král a císař Karel IV. ve druhé polovině 14.století. Původně zde stál most Juditin, ale ten zničilo jarní tání ledů. Most měří skoro 520m a stojí na 16 pilířích. Pilíře – to jsou ty nohy, na kterých most stojí. Všimněte si, že jsou tvarované do špice, aby rozrážely vodu do stran. Jinak by voda nohy podmílala a most by mohl spadnout. Pověst praví, že se při stavbě přidávala do malty syrová vejce, aby dobře držela pohromadě. Ale důkazy o tom nemáme. Stavba začala roku 1357 a trvala skoro 50 let a tak se jeho dokončení nedožil ani jeho stavitel Petr Parléř, ani Karel IV. Sochy jsou ale mnohem mladší. Přibyly na most až počátkem 18.století v období baroka. Nejznámějšími sochaři byli Matyáš Bernard Braun a Jan Brokoff se svými syny.

5. část – Suši ano, saké ne!

Koule a Čárka se vydali po Karlově mostě za svým novým kamarádem. Už se pomalu stmívalo. Hihňal je provázel klikatými uličkami Starého města, až je zavedl do jednoho stinného dvora, k zadní straně jisté japonské restaurace, tam se zastavil a povídá: „Tady tudy se vozí do kuchyně čerstvé ryby a támhle se vyhazují zbytky, co lidé nesnědí.“ Pejsek se okamžitě nadchnul a už se chtěl do té popelnice vrhnout, ale Hihňal ho zarazil: „Počkej, dostaneme něco lepšího,“ strčil si pravé křídlo do zobáku a zapískal na dvě pírka. Za chvíli z kuchyně vyběhl malý chlapec v kimonu a hned na racka mával. Ten ukázal zobákem vpravo i vlevo, že vede hosty. Chlapec zvedl palec na znamení, že chápe a za chvíli už přiběhl z kuchyně s malou porcí něčeho speciálního pro racka i jeho neobvyklé přátele.

Koule svůj tácek nedůvěřivě očichával. „To je sašimi,“ vysvětluje Hihňal, „narozdíl od suši se ryba a rýže servírují zvlášť, ale nejdříve ochutnejte polévku s mořskými řasami a tofu…,“ ale než dokončil svůj výklad o japonské kuchyni, Čárka už měla celou rybu v sobě. Koule se raději nejdříve vrhnul na polévku a chlemtal ji tak rychle, že se mu ty zelené řasy, které mu stejně nechutnaly, nalepily na čumák. Kočička se teď nimrala v polévce a snažila se packou vylovit kostičku tofu. Hafík zase opatrně šťouchal jazykem do sašimi a testoval, zda tu chuť unese, či ne. Racek způsobně konzumoval svoje suši a nervózně ty dva pozoroval. V duchu si říkal, jestli není těchto delikates pro ty dva nicneznalce škoda.

Po jídle přiběhl chlapec ještě se třemi malými kalíšky s čirou tekutinou. Racek ten svůj slavnostně zvedl a vypadal, že chce něco říci, ale Koule ho předběhl a v domnění, že je to voda, nalil si ho jedním hltem do hrdla. Čárka pak jen vykuleně pozorovala to zmatené divadlo. Pejsek celý zbledl, pak zčervenal, zfialověl a nakonec vyprskl a začal zmateně pobíhat kolem dvora. Chvíli se zarazil u popelnice a celou si ji vysypal na hlavu, ale hned zase rejdil dál. Racek ho honil a chtěl ho bouchnout do zad, protože si myslel, že se ten chudák dusí, ale Koule lítal okolo jako tryskáč a nebyl k zastavení. Nakonec přistál u své misky s rýží, které se do teď ani nedotkl, a celou ji zhltnul. Teprve pak se trochu uklidnil. Čárka nehnula brvou, jen svůj netknutý kalíšek opět položila na tácek. Hihňal si otřel zpocené brýle, usrkl si trošku ze svého pohárku a naznačil chlapci, aby těm dvěma přinesl raději vodu. „Tak vážení, to bylo saké, japonské rýžové víno, ovšem silné jako slivovice,“ nevzdal se mudrc své role učitele a dodal něco, čemu nerozuměli, řekl: „Ani nevíte, jak jsem rád, že jsme k tomu jídlu nedostali wasabi.“*

Byla už tma, když naši tři přátelé poděkovali, zamávali a odešli. Chlapec ještě vyhodil kus syrové ryby do vzduchu a racek ji v letu chytil. „Ale nemyslete si, že sem budete chodit na večeři každý den, tohle jé nóbl kuchyně. To jen, že jste tu noví,“ pravil racek přísně. Cestou jim pak vyprávěl, že tenhle kluk ho kdysi našel s poraněným křídlem a donesl ho k veterináři, který má ordinaci v jejich domě a od těch dob jsou s klukem i doktorem kamarádi. Dál už šli mlčky a pozorovali svoje vlastní pohyblivé stíny, které přes ně vrhaly pouliční lampy.

*Wasabi – japonský velmi silně pálivý zelený křen

6. část – Nezvaní hosté

Koule, Čárka a Hihňal se unaveně šourali večerní Prahou, až se konečně zastavili před jedním krámkem, na kterém se kdysi skvěl dnes už oprýskaný nápis Antikvariát. „Tak a jsme tady,“ řekl racek. Všichni pohlédli vzhůru. Hned vedle stál velmi podobný, lety zašlý obchůdek s názvem Starožitnictví. „Ty obchůdky patří k sobě?“ otázal se pejsek zívaje do výlohy. „Jak se to vezme,“ opáčil Hihňal, „starožitnictví vede jedna zvláštní paní. Jmenuje se Ágnes Rozpustilá a je to vědma. Vykládá osud z karet, suší všelijaké zázračné bylinky a říká se, že má nadpřirozené schopnosti. Chodí za ní pro radu i filmové hvězdy. No a ten antikvariát patří jejímu manželovi, ale už je to dávno, co se ti dva rozešli. Pan Čestmír Kropítko je totiž spíše vědecky založený, na čáry nevěří a vadili mu všichni ti lidé, co řeší hlouposti, místo aby si koupili knihu.

Bydlí v prvním patře každý nad svým krámkem. Ale stejně je podezírám, že se pořád mají rádi. Paní Ágnes byla za mlada veliká krasavice s bujným vlasem i dekoltem a k tomu ručky i nožky droboučké jako Popelka. Pan Kropítko z ní byl celý pryč…,“ rozpovídal se Hihňal a vyprávěl by dál, kdyby ho ospalá kočička nepřerušila: „No a proč nás vedeš zrovna sem?“ zívla si. „Tady budete bydlet,“ pravil racek, „pojďte, půjdeme zadem,“ protáhli se kočičí dírou v dřevěné bráně, která vedla do dvora toho pavlačového domu. Racek jim ukázal, aby vyšli po požárním schodišti až nahoru na půdu, ale sám použil křídla. Ocitli se v černočerné tmě, v níž vnímali jen vlastní siluety proti vikýřovým oknům, která propouštěla nádech světla z ulice. Byli vážně móc unavení a tak se složili na první starou matraci, o kterou zakopli. Hihňal jim řekl, že se druhý den staví až odpoledne, ale už ho nevnímali. Spali jako zařezaní.

Uprostřed noci, měsíc se právě koupal v nebi vysoko nad střechami, přikradly se na půdu, kde pejsek s kočičkou spali, tři podezřelé stíny. Nebylo z nich vidět nic než tři páry očí svítících do tmy. Jeden z těch stínů přistoupil k otevřenému oknu a pootočil jím tak, aby měsíční světlo, které se v něm odráželo, osvítilo ty dva nevinné spáče. „Prrrrrrrrr, podívejte se na to!“ zvolal druhý stín. „Nějaká cizinka se sem vetře a ještě s sebou přitáhne nějakého smradlavého čokla, pchá!“ V tom se Koule, vytržený ze spánku, vymrštil na všechny čtyři a začal na ně zuřivě štěkat a vrčet. Byly to kočky. První byla hubená, černá, s bílým pruhem kolem krku, druhá šedá, poněkud obézní a třetí zrzavá, chundelatá s natrženým uchem. Nyní o pár kroků ustoupily a vytasily drápky, jen ta buclatá přátelsky pozdravila: „brý večír.“ Ale zrzka do ní strčila. Čárka se také probrala a vystrašeně se přikrčila.

„Co jste zač?“ udeřila na ni ta černá. „Jaja já jsem Č Č Čárka a t-tohlele jeje K K Koule,“ špitla kočička a začala před nimi couvat. Ppp přijeli jsme na lodi z Anglie, teda z Podolí vlastně z Krumlova,“ strachem to celé popletla a stále se pozadu blížila k otevřeným dveřím do světlíku a užuž by tam málem spadla,

když v tom ji ta zrzka drapla za ťapky a odtáhla ji dál. Teď nad ní stála a hrozivě jí hleděla do očí. Koule už to nevydržel, vrhnul se na ní a zakousnul se té zrzavé chlupatici do ocasu. „Tak moment!“ okřikla je ta černá, „říkáš z Krumlova?“ a bedlivě si Čárku prohlížela. Pravou packou jí odhrnula z čela spadlou ofinku a vážně zkoumala její dvě čárky mezi obočími. Pak ji najednou pustila a jediným slovem způsobila dramatické ticho, když pronesla: „Markýza.“

Buclinku, která do teď jen vysílala omluvné pohledy na všechny strany, to slovo úplně omráčilo, až se svalila naznak. Zrzka spustila užasle spodní čelist a dokonce i Koule přestal vrčet a štěkat a nechápavě ty mňoukalky pozoroval. Dvě nevítané návštěvnice se na sebe mlčky podívaly, zastrčily drápky, čaply omráčenou a bez dalšího vysvětlování odtáhly pryč. Když procházely kolem vykuleného pejska, hleděly na něho úkosem.

Koule a Čárka pak dlouho nemohli usnout. Pořád se jim honilo hlavou, co to všechno mělo znamenat.

7. část – Lov na klobásu

Na půdu nad oběma krámky prosákly první paprsky srpnového sluníčka. Koule procitl první. Ze svého lůžka na staré matraci pozoroval všechny ty zvláštní poklady, které byly na půdě uschovány, a kterých si včera v té tmě nevšimli. Některé z nich ještě nikdy neviděl. Stála tu různá vyřezávaná křesla, lampy, obrazy nebo jen holé rámy, šicí stroj s ozdobným kováním i polámaný kolovrátek. O kus dál nějaká starožitná skříň i s oblečením, vyklápěcí zrcadlo v pozlaceném rámu, historický kočárek pro panenky nebo mini model velocipédu, malířský stojan a rybářské pruty. Celé stohy zaprášených knih a map, stolečky, nádobí, vázy a sošky. Postel, matrace i koberce a ještě spousta dalších věcí.

Mezitím se probudila i Čárka. Protáhla se, pak vyhrbila a začala šmejdit kolem a všechno si tam prohlížet. Zabrousila i ke dveřím do světlíku, kam v noci málem spadla. Ale k jejímu překvapení za nimi nebyla díra, jak si myslela, ale špinavá dřevěná podlaha. „K čemu to tu je?“ vlezla dovnitř a zkoumala nově objevený prostor. I pejsek byl zvědavý a přišel se také podívat. „Na co jsou tady ty čudlíky?“ zeptal se a hned jeden zmáčkl. Vtom se ozval skřípavý rachot a Čárka se i s podlahou začala propadat dolů. Pejsek se lekl a zmáčknul ten čudlík ještě jednou. Vachrlatý mechanismus se s nadáváním zastavil. Kočička zespoda upírala na pejska vyděšená kukadla. Pejsek teď raději zkusil ten druhý. Tentokrát výtah změnil směr a vyvezl číču zase nahoru. „Hm, jezdící skříň. To se může hodit,“ řekli si.

Oběma z toho leknutí vyschlo v krku. Seběhli na pavlač o patro níž, kde včera zahlédli kapající umyvadlo, strčili tam čumáčky a osvěžili se. „Tak to bychom měli,“ řekli, „teď ještě sehnat něco k jídlu.“ Vyběhli ven, prošli dvěma uličkami, když je praštila do čumáku silná vůně. Za rohem před uzenářstvím stála dodávka a statný chlapík právě vykládal zboží. Číča se olízla a pejsek polkl naprázdno. Potom na Čárku spiklenecky mrkl. „Na to zapomeň!“ rozzlobila se Čárka, „máma říkala, že krást se nemá. Máš si buď něco ulovit, nebo si na to vydělat!“ „No jo,“ vymlouval se pejsek, „ ale jak chceš tady ve městě něco ulovit? To dřív umřeme hlady,“ zatvářil se naštvaně. Jako každý samec, když měl hlad, byl úplně bez nálady. Kočička usilovně přemýšlela, jak pejskovi pomoct a nespáchat zločin. „Tak si ulovíme rybu!“ vyhrkla svůj náhlý nápad s nadšením a hned pádila pro ten prut, co na půdě viděla.

Když se vrátila, pejsek už byl hlady celý nevrlý. Ta včerejší ryba mu pořád ještě ležela v žaludku a tady mu voní pod nos klobása a on si ji nemůže ani koupit, ani vzít. Pak mu blýsklo v očích. „Tak já si teda nějakou tu klobásku ulovím,“ popadl prut a než stačila číča protestovat, vylezl si na střechu jednoho auta hned vedle té dodávky. Prut si položil na rameno a s přehledem tajného agenta jejího veličenstva zapíchl svou tyč do chodníku vedle kanálu, zlehka se vymrštil a elegantně se vyhoupl na střechu uzenářského vozu. Čárka se zprvu nesouhlasně mračila, teď ale uznale pokývala hlavou, takhle pejska ještě neznala.

Když se vynášela další várka, Koulek se rozpřáhl a lehkým švihem zasekl svůj háček do krásné tlusté pochoutky. Jenže ten uzenář si toho všiml. Aby taky ne, když se mu zčista jasna před nosem vznese klobása. Hafík už svižně namotával vlasec a přitahoval si svou vytouženou dobrotu k uslintanému čumáku. To už ale ten chlapík odložil přepravku a šplhal nahoru za ním. Koule drapl klobásku do zubů, skočil dolů a pelášil pryč. Uzenář ho následoval a prutem přitom švihal nad hlavou jako kovboj lasem. Číča jen zakroutila hlavou a cupitala za nimi.

Koule utíkal, co to šlo, ale jak se pořád ohlížel, jestli ho ten chlapík nedohání, nevšiml si výkopu a, než se vzpamatoval, ležel na dně jámy, zaklíněný pod nějakou odpadní rourou a strašně ho bolela přední packa. Když Čárka přišla k jámě, uzenář už naštvaně odcházel s půlkou klobásy v ruce. Podívala se dolů a vzdychla: „Ach jo! Dokážeš vylézt?“ „E e,“ zamumlal Koule, jak dojídal svůj úlovek. „Afi fem fi flomil pafku.“

„Jó, brouku, krást se nemá,“ neodpustila si číča, aby si do něho nerýpla, „s tyčí skáčeš jako hotový mistr, ovšem směrem dolů to nemá žádný styl. A ten telemark bys měl ještě vypilovat," smála se mu. Hafík netušil, co je to telemark, a vůbec byl tak nějak natvrdlý na ty Čárčiny ironické poznámky a tak na to nic neřekl. „Počkej tady, něco vymyslím,“ zvolala už na odchodu Čárka a pospíchala zpátky k jejich domu. Koule jen pokrčil rameny, měl dojem, že stejně nic jiného dělat nemůže.

8. část -Záhadný blesk

Sotva Čárka vyběhla na půdu, ozvalo se zaklepání na okno. „Ahoj vážení, nesu vám nějaké sušenky a taky jsem vám sehnal práci,“ spustil Hihňal, ale hned se zarazil, když spatřil Čárčin zbědovaný výraz. „Co se děje?“ „Ani se neptej. Koule si hrál na lovce mamutů a skončil ve výkopu. Asi má zlomenou nohu.“ „To je ale moula,“ zasmál se Hihňal, „copak neví, že mamuti# už dávno vymřeli?“ „Cože, vymřeli? vykulila oči Čárka. "No jistě, mamuti přece žili v době ledové a ta byla před několika miliony let.“ Čárka už litovala, že se o mamutovi vůbec zmínila. Teď zas musí poslouchat to rackovo poučování. "On tak úplně nelovil mamuta, to jsem jen naznačovala, že se drobátko přecenil. Ale teď není čas povídat si o mamutech, musíme pro něj, sám se ven nedostane!“ Tak popadli pár věcí, které by se mohly hodit, například kočár na zraněného, to divné kolo, dvě kravaty, gumu od trenýrek a dva dřevěné špalky, aby kočička dosáhla na šlapky. Všechno naložili do výtahu a spustili se dolů.

Hihňal táhl kočár na gumě, Čárka si přivázala na packy dva špalky, nasedla na velocipéd a za kolísavého hekání a funění se dopravili až k jámě. Tam pejska opásali kravatami a tahali tak dlouho, až ho kňučícího vytáhli ven. Naložili ho na kočárek, který pak racek přimontoval k velikému kolu místo zadního kolečka. Čárka se opět chopila řídítek a s velikou námahou rozpohybovala šlapky směrem k veterináři. Hihňal sem tam ukázal směr, jinak celou cestu něco breptal. Byl tak výřečný, že už byl vlastně, jak se tak říká „ukecanej.“ Vyprávěl, že bydlí v podkroví Městské knihovny, kde ze všeho nejradši pročítá všechny možné encyklopedie. Každé ráno pak pomáhá třídit do správných regálů knihy, které čtenáři vrátí. A zatímco se kočička potila na kole, náš pan vzdělaný básnil o tom, jak je knihovna tajemná, o vůni starých knih a o lidech, kteří tam chodí…a jak se tak s tímhle zvláštním vozidlem sunuli ulicí, všichni se za nimi otáčeli. Když už byla úplně bez dechu, ohlédla se i Čárka: „Ty se jako vezeš taky, jo?“ rozkřikla se na Hihňala, který místo aby pomáhal, usadil se v zápalu vyprávění na madlo kočárku. „Já naviguju,“ vymlouval se přistižený.

Veterinář dal pejskovi na zlomenou nohu dlahu a nařídil mu klid. Cestou domů, Koule usnul. Teď táhl kočár hlavně Hihňal a kupodivu mlčel. Čárka občas unaveně šlápla do pedálů. Po chvíli se optala: „Tak jakou žes to sehnal práci?“ „U nás v knihovně potřebujeme někoho do dětského oddělení,“ povídá Hihňal, ale Čárka se zasmušila: „No jo, ale když já neumím číst.“ „No, to se nedá nic dělat, tak snad aspoň Koule by mohl, až se uzdraví. Tady za rohem v uzenářství potřebují hlídače při přejímce zboží, prý se jim ztrácí klobásy.“ „Cože?“ vystřelila kočička, „no tak to je opravdu ten pravý!“ Oba se moc nasmáli, když rackovi vyprávěla, jak si vlastně pejsek tu nohu zlomil, a že se teď asi bude uzenářství obloukem vyhýbat. „No jo, ale co s vámi? Nějak se přece živit musíte!“ povídá racek, ale kočička jen pokrčila rameny.

Když dorazili před dům, vycházela zrovna paní Ágnes ven s nákupní taškou. Cestou přes dvůr k výtahu si pak všimli, že v prvním patře jsou otevřené dveře do bytu pana Čestmíra. Schovaní za popelnicí s údivem pozorovali prazvláštní chování toho vousatého obra. Nejdříve vyhlédl ven, jestli ho nikdo nevidí, pak si nasadil potápěčské brýle a šnorchl a s ploutvemi a fotoaparátem v ruce bosky přecupkal ke dveřím paní Ágnes, otevřel si a tiše vklouznul dovnitř.

Racek a kočička se na sebe jen nechápavě podívali a dovezli spícího pejska do výtahu. Tam se rozloučili a Čárka zmáčkla horní knoflík. Když projížděla i se zraněným spáčem kolem prvního patra, najednou ji oslepilo mocné duhové světlo, něco jako silný blesk. A hned nato se ozval zvláštní dutý zvuk, takové „PLOMP!“ jako když se odšpuntuje láhev, ale hodně veliká. A pak už nic. Ticho. Jen ještě dlouhou chvíli neviděla nic než žluté a černé beránky před očima. Výtah už s nimi hodnou chvilku stál v nejvyšším patře, když se konečně vzpamatovala. Kočárek zaparkovala vedle matrace, nechtěla pejska budit, ten jen zachrochtal a spal dál.

Čárka nepřítomně zírala před sebe, když zaháněla hlad sušenkou a zapíjela ji vodou. Pak se stočila na matraci a i poslední myšlenka před usnutím patřila té veliké světelné záhadě.
_____________­________________________­________________________­_____

# Asi víte, že mamut je příbuzným dnešního slona. Říká se, že mamut byl mnohem větší než slon, ale ve skutečnosti byl prý zhruba stejně velký jako dnešní slon indický. Mamuti obývali jen severní polokouli a to v době ledové. To máte už nějakých 4–5 milionů let. Narozdíl od dnešního slona měl huňatou srst, která ho chránila před mrazem. Byl to býložravec, což znamená, že jedl jenom trávu, listí nebo prostě to, co v přírodě vyrostlo, rozhodně ne maso. Věděli jste, že kromě obrovských klů měli jen 4 zuby? Ano na každé straně jednu stoličku. Mamuti žili a byli loveni také na uzemí Česka. Nakonec postupně v různých oblastech vyhynuli. Podle nálezů už jsou to 4–10 tisíc let.

9.část – Škola

Když se pejsek ráno probudil a vysoukal se z kočárku, v němž včera cestou od doktora usnul, kolem něho to vypadalo docela jinak. Kočička už od svítání na nohou přestavěla různé kusy nábytku, které se jim mohou hodit, nepotřebné naházela na hromadu u výtahu, utřela prach a teď právě zametala kusem kožešinového límce omotaného kolem nějaké laťky. Koule si to dílo prohlížel, pozvedl obočí nad krajkovou dečkou na kulatém stolku, nad záclonkou ze svatebního závoje, která teď visela v okně, až se zarazil u hromady věcí, které podle kočičky v žádném případě nebudou potřebovat.

„Počkej, počkej, tohle chceš vyhodit?“ zeptal se Koule. „No, je to rozbitý, co s tím?“ opáčila kočička. „Nenene, jen tomu něco chybí, doskákal po třech k hromadě haraburdí a začal těch několik prkýnek skládat k sobě. Pak se chvíli rozhlížel, až jeho pohled spočinul na Čárčině provizorním smetáku. „Ukaž, dej to sem. Vždyť tys rozebrala malířský stojan, ten já budu potřebovat!“ Číča jen mávla packou a táhla nějakou krabici k výtahu. Koule vytřeštil oči, z krabice čouhalo několik štětců všech velikostí, strakatá paleta a tuby s barvou. „Zbláznila ses? Dej mi to!“ Ale Čárka na něj spustila: „Tak my nemáme co jíst a ty si budeš malovat?“ Koule se zamračeně ušklíbl, krabici si vzal a odtáhl si ji do kouta. ‚Pro některý věci, nemaj holky pochopení,‘ pomyslel si, ‚Já jsem přece malíř! Čím jiným bych se měl asi živit?‘

V tom se ozvalo zaklepání na okno a vchází Hihňal. Ale nevšiml si nové dekorace, zapíchl se zobákem do závoje, až ho protrhl a zůstal v něm bezmocně viset. Čárka mu hned běžela na pomoc a Koule za jejími zády mohutně gestikuloval. Klepal si na čelo a házel oči v sloup, jak je ta kočka praštěná, a co si s ní chudák užije. Hihňal se tomu jen usmál a zeptal se: „Tak co je nového?“ „Strašlivá záhada,“ povídá kočička tajemně. „Včera když jsme jeli výtahem nahoru, tak se nejdřív strašlivě zablýsklo a pak se ozval takový zvláštní zvuk, v životě jsem nic podobného nezažila. Musíme přijít na to, co to bylo!“ „Jó tak záhada,“ tvářil se Koule pochybovačně, „jen jestli jsi neslyšela zvláštní světlo a neviděla strašlivý zvuk,“ vysmíval se. „Ty jsi spal!“ obořila se na něj kočička, „nevěděl jsi o světě, vůbec nic nevíš!“ prskala. Hihňal se do toho vložil: „Ale no tak, no tak. Nechte toho vy dva! Přišel jsem vás pozvat do školy, budeme dnes odpoledne probírat abecedu. Přijďte, učím tam pár zběhlíků ze ZOO. Nejste sami, kdo si hledá práci.“ „Přijdeme.“ „Fajn a já se teď podívám na ten váš záhadný výtah. Sice normálně používám křídla, ale dneska se svezu a uvidím, jestli taky něco uvidím. Tak nashledanou ve škole.“ Racek odjel výtahem, ale nic zvláštního cestou nezpozoroval.

Odpoledne se Čárka a Koule vypravili do školy. Koule už hopkal po svých, ale jen po třech, tu zraněnou packu měl uvázanou v šátku. Před školou byl pěkný šrumec. Povodňová komise tu rozdávala pití, deky a sušenky pro lidi, kteří museli utéct z domu před povodní, a ubytovávala je ve školních učebnách. Na schodech tu seděly celé rodiny s dětmi i se svými domácími mazlíčky. Někdo si stihl vzít alespoň nějaké oblečení a cennosti, jinému voda vzala úplně všechno. Pejsek s kočičkou prošli hlavním vchodem, vyběhli do prvního patra, kde měla probíhat výuka. Ve třídě už seděla početná skupinka zvířecích studentů a někteří spolu debatovali. Lavice spojené do tvaru U obsadili vpravo u dveří samí samci, vlevo zase samice, jen jedna žirafa se dovnitř nevešla, tak stála na dvoře a otevřeným oknem natahovala k tabuli svůj flekatý krk. Čárka si sedla k holkám a Koule zase ke klukům.

Zoologická zahrada, odkud většina z nich uprchla, byla celá zaplavená, jejich domovy zničené a tak se musejí o sebe nějak postarat. Každý vyprávěl, proč se potřebuje naučit číst a psát. Panda Daniel například složil muzikál. Ale má ho pořád jen v hlavě. Už se má začít zkoušet a v divadle marně čekají, až jim napíše noty a text. Straka Manka Kleptová, dopadená zlodějka, zase dostala nabídku, že jí budou její zlodějské kousky odpuštěny, když půjde pracovat k policii jako expertka na zlato a drahé kamení. Policie ji přivedla v poutech rovnou z věznice. Ale Hihňal ji znal od dětství a tak se za ní zaručil, že se určitě polepší. Žirafa, co stála na dvoře, se představila oknem jako Žaneta. Spolužákům se svěřila, že chce jít na vysokou školu, protože věří, že tam by se vešla celá. A koalí medvědice neboli koalice Mary z Austrálie, kde celé dětství strávila na větvi, zase chce hrát ve filmu. Dan jí prozatím nabídl roli ve svém muzikálu a ona z toho byla celá na větvi.

Za chvíli se otevřou dveře a do třídy přichází pan učitel. Je to Hihňal a pod křídlem nese srolovaný plakát. Pověsí ho na tabuli a před žáky rozvine obrázek s malovanou abecedou. Potom roztáhne dřevěné kružítko, zabodne ho do stolu, na opačný konec narazí houbu, vytáhne zpod katedry kytaru a hrábne do strun. Všichni přítomní zmlknou a zvědavě ho pozorují. „Tak vážení. Dneska budeme probírat abecedu. Abeceda, to je základ vědění. Všechno ostatní se pak někde dočtete. A abyste se to naučili co nejrychleji, mám pro vás písničku.“ Ukázal na datla, aby mu udal rytmus, a začal zpívat.

Čárka odjakživa toužila být zpěvačkou a tak se neudržela, vyskočila na stůl a ujala se mikrofonu. Všechny samice se roztančily a za doprovodného „Ú bejby“ číča spustila: 

Koule, když viděl, jak holky paří, vyhecoval všechny samce, ti vyskákali na stoly, pejskovi narazili na hlavu konvičku na kytky kropítkem dozadu, Čárku vyšoupli a za rytmického tleskání a podupávání rozjařených samců, Koule zarapoval. 

Racek to celé poněkud uraženě pozoroval, až už to nevydržel a mikrofon jim sebral zpívaje:
 

Poslední sloku už odzpívali všichni a na závěr přidali nadšený potlesk. Cestou domů si notovali, louskali názvy obchůdků a i večer se ze všech pelíšků ozývala Zvířátková abeceda.