3
Led

Křičte, dámy!

2007.01.12 trestanci 05.jpg 2006.12.10 portret family 27.jpg 2006.12.05 D&T 010.jpg

Když jsem rodila poprvé, zařekla jsem se, že příště budu vyvádět. Já totiž skoro celých 16 hodin před porodem v hořovické nemocnici tiše protrpěla, zatímco se za tenkými zdmi odehrávala tragická a hysterická představení, takové jednoaktovky typu „one woman show“.

Tehdy jsem si výslovně přála epidurálku, ale díky mému tichému sténání nikdo nevěřil, že nějaké bolesti vůbec mám a neustále s tím otáleli. Odbyli mě nějakou injekcí, která měla zmírnit bolest, namísto toho však zmírnila na minimum moje uvažování a jakoukoli schopnost se situaci bránit. A tak jsem strávila celou noc v urputných bolestech, které jsem jaksi nedokázala nikomu sdělit. Vždy, když se přišli zeptat, jak mi je, byla jsem slabá jako moucha, nedokázala jsem vůbec ovládat svůj jazyk. Věděla jsem, co chci říct, z úst však vycházelo jen zmánené blekotání. Málem ten porod tehdy propásli, neb mě nikdo nebral vážně. Porod sice stihli, epidurál nikoliv. Tak jsem si tehdy přísahala, že příště budu stejně hlučná jako ty „herečky“ od vedle.

Necelé tři roky uběhly a je to tu znovu. Tentokrát jsem chtěla rodit v Praze, neb v Hořovicích nemají inkubátory a s dvojčaty člověk nikdy neví. Vybrala jsem si nemocnici v Podolí, která má tu nejlepší pověst. Myslím, že sály zavírají jen jednou ročně na generální úklid. Letos to připadlo na týden od 15.10.-23.10.2006. Termín jsem měla až 20.11., proto jsem se nemusela znepokojovat, ale moje dětičky měly na věc jiný názor a hned přímo 15.10. ve 2h ráno rozhodly, že půjdou ven. A tak se jelo do Motola, kde neměli ani moji kartu ani žádné výsledky vyšetření, monitorů či ultrazvuků a tím se moje přenáročné těhotenské výlety 2× týdně do Podolí staly věcí zcela zbytečnou, což nepotěší.

„Křičet, křičet, křičet“ znělo mi v uších moje tři roky staré zkušené já. Ale proč? Praskla mi sice voda, ale nic mě nebolelo a tak jsem do Motola nakráčela s klidem a náladou, asi jako bych šla do kina. První bolesti se dostavily až 5 hodin před porodem a začaly dost mírně. Když jsem šla cca 3 hodiny před porodem na hekárnu, potkala jsem jinou rodičku na chodbě na bobku a v křečích, pravila mi vyčítavě: „vy jste nějak v pohodě!“ Byla jsem v pohodě. Ty bolesti byly zatím nepatrné a s porodem Johanky se nemohly rovnat. A tak předsevzetí nepředsevzetí, zas mě nikdo nebral vážně.

Asi za dvě hodiny mě porodní asistentka odvedla na přípravnu a to už jsem vážně, leč tiše trpěla. Nabízenou epidurálku jsem tentokrát naopak odmítla, neb jsem tak nějak věřila, že to bude rychlovka. Brnkla jsem manželovi, ať přijede, ale nejdřív prý tak za hodinu. Asistentka mi dala klystýr, píchla nějakou injekci a odešla. A v tom to začalo, šla jsem párkrát na záchod a ty křeče, které dostavily, ty už jsem důvěrně znala. V malé přestávce mezi kontrakcemi, které už mi bránily v pohybu i myšlení, jsem volala Jirkovi, ať přijede hned, nebo to propásne.

Když to vyprávím, vždycky si vzpomenu na repliku z filmu Kdopak to mluví, kde hlavní hrdinka na Travoltu vyštěkne: „Zkuste dírou velkou jako citrón prostrčit něco jako meloun a uvidíte, jak potom budete vypadat vy!!!“ V tu chvíli už totiž můj první meloun tlačil na otvor velikosti citrónu tak intenzívně, že jsem se bála, že už to na sál ani nestihnu. Zazvonila jsem zoufale na sestru a na její otrávené „co se děje“, jsem vykvíkla: „už rodím“. Moc mi to nevěřila, víte, já nepoučitelná totiž neztropila plánovaný kravál. Ale na sál se se mnou tedy vydala.

Zatímco otec mých dětí se řítil pražskými ulicemi rychlostí 160km/h, pokud to šlo, moje porodní asistentka vytvořila nový hlemýždí rekord v ploužení na 20metrů. Nezávislý pozorovatel by možná považoval za komické sledovat její otálivé driftování s podrobnou prohlídkou špitálních exponátů vpravo i vlevo, zatímco v jejím závěsu se ztěžka sunula pokřivená postava držící se za obrovské břicho, jež zastavovala každých 5 kroků, aby rozdýchala jednu ze svých posledních předporodních kontrakcí. Ale mně do smíchu nebylo. Vyšplhala jsem se na porodní sesli, zatímco asistentka připevňovala podpěry nohou se stále stejnou pomalou nonšalancí. „Tak se na vás podíváme“, pravila. Jediný pohled na citrón měl na ni účinek jako ledová sprcha. „Všichni sem“, rozkřikla se nepříčetně „rodíme!“

Nedlouho na to spatřil v 9:50h světlo světa Tobiáš, a to asi dvě minuty po té, co na sál dorazil v rozevlátých kusech nemocničního mundůru jeho tatínek. O pouhých 8 minut později ho následovala jeho sestřička Dianka a já byla šťastná, šťastná a šťastná. I když s Diankou byly malé potíže, neb moje malá jogínka se omotaná pupeční šňůrou rozhodla jít na svět nohou i hlavou zároveň a, řeknu vám, porod placenty taky nic moc, ale to už je teď jedno. Mám už tři krásné, zdravé děti a doufám, že v tomto životě už mám, co se porodů týče, splněno. To, co se vám tu celou dobu snažím říct, je „KŘIČTE, DÁMY!“ ať vás berou vážně.

 

2 Responses to “Křičte, dámy!”

  1. babička Zuzka Says:

    Já u prvního porodu chtěla ve Vysokém Mýtě na hekárně rozbít obraz Mánesovy spokojené rodinky s kojící matkou.

  2. babička Zuzka Says:

    Tak teď jsem konečně měla trochu víc klidu, protože jsem dodělala jeden důležitý úkol v práci a podrobně jsem si přečetla Tvůj článek. Promiň mi, že jsem tu v práci dusila smích. Bylo to napsané dost komicky.Pobavilo mi to. No i když kouknu na ty fotky cvalíků, cos tam dala, tak ty bys už asi tak dobře nevyrodila.

Do you dare to leave a reply ?

You must be logged in to post a comment.