12
Říj

Je to spravedlivé?

Přestože se nepočítám mezi ten typ žen, které si neustále stěžují na svůj tzv. ženský úděl a s oblibou mužům předhazují, o co je jejich život těžší, přiznám se, že nyní na sklonku těhotenství mne podobné myšlenky čím dál častěji nekontrolovatelně přepadávají. Myslím, že to nějaký mužský ode mě brzo schytá. :-) No schválně, připadá vám spravedlivé, že zatímco žena v porodnici v bolestech úpí, muže poplácavají v hospodě po ramenou a chválí ho, jaký je kabrňák?

Zvláště po dnešní tříhodinové akci „monitory v Podolí“ mám náramnou chuť si postěžovat, jak je to nespravedlivé, že mužský podíl na plození dětí je záležitost více méně stručná a příjemná, že jsme to my, které tloustneme, hekáme a funíme, naskakují nám křečové žíly, otékají nohy, odvápní se nám zuby, kosti, padají vlasy, poklesnou prsa, popraská kůže na břiše a hýždích, nemluvě o všech těch urputných bolestech provázejících porod a počátky kojení ještě se samy sužujeme strachem, že nás ti naši mužíčci jednou vymění za mladší, pevné a mateřstvím nepoznamenané krasavice. Ach jo.

A propos monitory. Jsem teď pečlivě sledovaná budoucí rodička a tak jsem nucena cestovat do Podolí dvakrát týdně na všechny ty těhotenské poradny, ultrazvuky a monitory, které sledují akci srdeční, pohyby plodu a další životní funkce. Každá z těchto disciplín se odehrává na jiném oddělení, v jiném patře a s jiným doktorem a lépe zorganizovat to asi nelze. Věčně řeším, kam dát dceru a každou chvíli ji vláčím tramvají s sebou. Tentokrát jsem se objednala až na pátou odpoledne, aby ji mohl pohlídat manžel.

To, že mi sedmnáctka opět frnkla před nosem, jsem vzala s klidem podpořeným dvěma kopečky ovocné zmrzliny. Hodila jsem se do takové pohody, že jsem zapomněla do příští tramvaje nastoupit předním vchodem, jak to obvykle dělávám, abych všem cestujícím naservírovala svoje křivky přímo pod nos a dočkala se tak uvolnění některého sedadla. Naopak, nastoupila jsem úplně vzadu a mohla se tak jen zlobit sama na sebe, že nemám dost kuráže prodírat se dopředu plnou tramvají a házet na mladé, zdravé, sedící svoje významné pohledy. A hele, koukám, volné místo, než jsem se k němu dostala, předběhla mne poměrně čiperná nastávající stařenka a pomocí ostrých hubených loktů se zapáleným výrazem v obličeji se na to místo usadila. Statečně jsem se rozhodla tu dvacetiminutovku ustát a přemýšlela přitom, v kolika letech nastane ten zlom, kdy se člověk přehoupne přes pocit trapnosti a začne si bezostyšně hájit své zájmy, když v tom řidič prudce dupnul na brzdu a já chca nechca popoběhla o nějaký ten metr dopředu a tu se nade mnou slitoval nějaký mladý muž a pustil mne sednout.

V nastalém pohodlí se rozhodla moje pravá noha, že alespoň částečně opustí těsný střevíček a, než jsem dorazila do nemocnice, nafoukla se do sloních rozměrů. Můj už dříve často utiskovaný malíček dřel se o vnitřní stěnu boty a s každým mým bolavým krůčkem pečlivě zadělával na puchýř. Měla jsem říct Jirkovi, aby mě sem odvezl, nadávala jsem si.

Ve kterém patře se měří monitory, jsem samozřejmě zapomněla, už jsem měla zpoždění a v recepci samozřejmě visela cedule „přijdu hned“, z tabulí, co v kterém patře najdu, jsem samozřejmě nic nepochopila a zcela samozřejmě mne ti lidé, jichž jsem se ptala, poslali každý do jiného a oba do špatného patra. Měření trvalo skoro hodinu a vytištěné monitory musí ještě zkontrolovat lékař a ten – promiňte mi to přehojně používané slovo – „samozřejmě“ zrovna někoho rodil a tak jsem tam otálela zase o něco déle, než bych si byla přála. Kolem mne se sem tam prokutálela nějaká ta skoro rodička a já měla dost času otravovat si mysl skuhráním nad „ženským údělem“. Jedna z nich mi ale náramně zvedla náladu, když po několikátém přijatém telefonátu celou tu nespravedlnost, která mne v duchu trápila, shrnula slovy:

„Všichni se jen třesou, aby si mohli zmastit hubu a furt volaj, jestli už rodím!“

Touhle větou bych to asi mohla zakončit, ale nedá mi to a ještě se vám svěřím s tím, že jsem na zpáteční cestě dík své krátkozrakosti nastoupila do dlouho vyčkávané tramvaje a teprve uvnitř po cvaknutí nepřestupní jízdenky zjistila, že sedím v šestnáctce místo sedmnáctky a teď už opravdu budu stručná. Přišla jsem domů úplně vyčerpaná a otrávená, v zoufalství jsem zatoužila po čokoládě, ale jediné, co jsem našla, byla hořká Fidorka a tu mi doslova od úst odtrhla Johanka a celou ji zblajzla. Jsme rodina závisláků. Ve 20:50 už jsem to nevydržela a vytrhla svého muže od utkání naší fotbalové reprezentace slovy: „Miláčku, máš jedinečnou příležitost dokázat, že mě miluješ.“ Podíval se na mne se směsicí děsu a pobavení, „Zanech na chvíli ten fotbal a skoč mi naproti pro Nutellu, nebo se zblázním, za deset minut zavíraj!“ Ač jsem tomu sama nevěřila, můj milý mne posadil před obrazovku, nařídil mi, abych pečlivě sledovala, že mu to pak budu vyprávět, a tu vytouženou dobrotu mi opravdu přinesl. Na tomto místě musím konstatovat, že muži jsou přecejen báječní a jejich role v celém tom procesu rozmnožování je prostě veledůležitá. :-)

 

2 Responses to “Je to spravedlivé?”

  1. tetička z Ameriky Says:

    Děkuji za vylíčení peripetií. Bohužel tě děvenko nepotěším.
    Svět mužů je tak odlišný od světa žen, že by se o tom mohly psát romány.
    Viz.šílené manželky,či Planety…
    Jako zkušenější ti mohu jen poradit toto:

    1. nebrat je tak vážně
    2.úkolovat
    3. vyslechnout a nebrat vážně
    4. chválit a úkolovat
    5.pracovat hlavně když jsou doma
    6.odpočívat když doma nejsou(poku do jde)
    7.všechny radikální změny si předem zařídit sama
    8.výchovné nedostatky parnera přecházet s humorem
    9.počítat s tím , že jsou mnohem konzervativnější než my
    10. atd.atd. atd.

  2. Tereza Says:

    ............. prostě jsou jiní , byla by to nuda šeď šeď kdybychom si všichni rozumněli ve všem a za všech okolností....­........Ono pod diktátem hormonů nejsme také k pomilování .-)
    p.S. Nicméně Tvé pocity zcela chápu

Do you dare to leave a reply ?

You must be logged in to post a comment.