Led
Úsměv – dar k nezaplacení
Asi každý se rád směje. Nevím, jestli se dá humor vypěstovat, ale spíš
ho buď máte, nebo nemáte. A já tímto vzdávám hold všem, kteří umí
rozesmát druhé. To je prostě dar k nezaplacení. Nemluvím teď právě
o typických bavičích, kteří jsou všude středem pozornosti, ani
o ironických glosátorech, kteří každou situaci vtipně dementují. Baví
mě ti nenápadní, kteří nečekají na potlesk a možná si ani vtipní
nepřipadají. Jen tak prostě sem tam něco utrousí a vám to zkrátka
spraví den.
Na jednoho takového jsem narazila včera. Když jsem přišla do obchodu a koupila si 4 figurky do Člověče, nezlob se, vůbec jsem nečekala, že si odnesu dlouhotrvající úsměv a malou historku pro kamarády. Nemusel nic říkat, nemusel mi dělat radost za těch 32 korun, co jsem tam nechala, ale prostě už je asi taková nátura. Ten prodavač ty figurky pečlivě nasypal do uzavíratelného pytlíčku, ale zavřel ho jen napůl. Opatrně mi ho podal a požádal mne, abych ho nedovírala a nechala jim tam malou dírku, aby se neudusily. Podívala jsem se mu do obličeje, ale mladý muž se tvářil, jako by mi právě doporučil nastříkat kožené boty impregnací. Nezačal se smát, ani když už jsem se chechtala já. Slíbila jsem, že je hned doma vysvobodím. „No, oni chvíli zadrží dech, ale dlouho to nevydrží,“ dodal ještě úplně vážně. Moje nálada byla touto malou událostí jako vztlakem vymrštěna kamsi do nejvyšších pater. Kéž by bylo víc takových pohádkových lidí. A já ten pytlík nesla domů v dlani, zubila se od ucha k uchu a pečlivě dbala na to, aby tam ti panáčci měli dost vzduchu.
Úplně nakažená jsem je doma hned vysypala a přemýšlela, kde by se jim nejlépe dařilo. Pak jsem si cosi uvědomila a rozběhla jsem se ke skříni se stolními hrami, abych uvolnila víčko jedné vzduchotěsné krabičky s figurkami. „Tak přátelé,“ řekla jsem jim ještě, „já vám sem teda pustím trochu vzduchu, ale ne že mi utečete!“
Leden 17th, 2012 at 1.07
A teď, na rozdíl od ostatních, se nebudete zlobit ani při „Člověče, nezlob se“, když si vezmete ty hnědé figurky…
Leden 17th, 2012 at 21.02
Nebudu, ale „Člověče, nezlob se“ vlastně doma vůbec nehrajeme. Jsme maniaci na všechny možné hry a nějaké si i vymýšlíme. Hlavně Johanka.Ty figurky jsem vlastně kupovala proto, že zase vymyslela nějakou hru s figurkami a pexesem. Ale včera přišla s novým hitem, z něhož mi spadla čelist. Namalovala obrovský herní plán. Cílem byla dvě vajíčka vpravo a vlevo a přímo středem se k nim hnaly – nevím, kde k tomu přišla, protože jí právě bylo osm – 4 pěkně o-ocáskované spermie
Pravidla jsem ale nepochopila. Vlastně jsem možná
měla i v tom příběhu zmínit, že největšího nenápadného vtipálka
jsem si před osmi lety sama porodila. :D
Leden 18th, 2012 at 11.14
Když se narodila moje sestra, bylo mi sedm pryč a to jsem ještě věřil na čápa a dával mu na okno cukr. Moje dcera už byla informovanější, když za mnou přišla v sedmi letech (byl jsem otcem i matkou) s otázkou: „Papá, jak přicházejí děti na svět, to už vím, učili jsme se o tom ve škole. Když chce žena mít dítě, tak se vyspí s mužem a když nechce, tak se s ním nevyspí. Ale já nechápu k čemu jsou tedy ty anti-baby pilulky?“ A musel jsem vysvětlovat…
Leden 18th, 2012 at 14.39
Taky dobrý
To ta moje je myslím zatím nevinnější. I když snažím
se ji krůček po krůčku zasvětit. Už ví, že je teda milování a jiný
milování, ví, že se musí spojit buňky samčí a samičí, ale jaksi se
stále nějak vyhýbám tomu technickému detailu, jak k tomu přesně
dojde 