16
Úno

Host do domu…



Zazvonily dnes u mých dveří dvě dámy. Na první pohled bych je odhadovala na agitátorky za Jehovismus, ale položily mi zavádějící otázku: „Co si myslíte o tom, že se u nás neustále střídají vlády.“ Že by nějaký dobrovolný průzkum? A tak jsem ke své škodě neposlechla svou intuici, nepráskla dveřmi a slušně odpověděla na otázku. Vzápětí mladší z nich vytáhla Bibli a chtěla mi citovat něco o Ježíši, Bohu a vládci, který to brzy všechno převezme. To mě trochu vyděsilo. Stále jsem byla milá a snažila se vysvětlit, že ač věřím v cosi, nevěřím většině věcí, co o tom „cosi“ tvrdí lidé. Řekla jsem jim, že základ je chovat se k sobě slušně, začít u sebe a nesnažit se změnit druhé (skrytá narážka na ně) a pomáhat potřebným (skrytý návrh, co by mohly dělat místo zvonění u cizích dvěří).
Když ta starší spustila, že ONI (nejsem si jistá kdo) byli první, kteří odeslali pomoc na Haiti, ale že se tím jenom nechlubí, byla jsem už dost nervózní a byla mi u dveří zima. Přemýšlela jsem, jak se jich zbavit a přitom zůstat věrná zásadě: chovat se k sobě slušně. Když pak starší paní rozsívala argumenty, že Bible je nejprodávanější kniha na světě, takže její obsah musí být pravda, řekla jsem jí, že to nepopírám, ale že mám na Boha asi jiný názor a nechci se s ní přít. Po té přišla s mnoha dalšími dogmaty, které umlčelo už jen mé pravdivé přiznání, že je mi zima. Starší paní kysele prohlásila, že mě do hovoru nenutí a konečně se odebrala i se svou o poznání milejší kolegyní k odchodu.

Nejsem ateista, nevěřím, že člověk je ta nejvyšší bytost. Věřím v něco, co nás všechny spojuje a má nějaký smysl, jen si nepřestavuju Boha jako člověka a už vůbec ne jako „trestajícího pána“. A slepé ovečky, které bez vlastního názoru nějakého vůdce následují, mi nahánějí hrůzu. Nevím proč, ale tyto „bohamilovné“ osoby mi nějak při své cestě za „duchovní osvětou svých spoluobčanů“ zkazily dopoledne. Nejvíc mě asi vytočilo, že mě vyrušily právě ve chvíli, kdy jsem se zmítala v představě, že jsem famózní zpěvačka a za doprovodu decibelů dráždila své plíce i sousedy hore, dole. Na druhou stranu mě ovšem potěšilo, že soused od naproti, který je snad už ze zásady věčně zamračený, se na mě – asi soucitně – usmál, když mě tam s nimi viděl. Netušila jsem, že to umí.

No nemá větší smysl, dělat druhým radost? Proč nejdou do domova důchodců a nepovídají si s těmi osamělými staroušky, kteří by ještě rádi s druhými něco sdíleli? Proč nezajdou do dětského domova a nevezmou děti na procházku? Asi proto, že je jednodušší o dobru kázat, než dobro konat. Tolik mé dopolední story, a já se loučím, jdu si přečíst Bibli.

 

4 Responses to “Host do domu…”

  1. Mirek Toms Says:

    Milá paní Radush,
    promluvila jste mi z duše, ve stejné situaci a se stejnými pocity jsem se potýkal několik let, už před lety v emigraci v Německu, až jednoho dne jsem prostě sprostě přibouchl dveře. Není to vůbec můj styl, ale na tyto vlezlé dámy patrně jediná možná obrana…

  2. Mirek Toms Says:

    Ani to není nic platné, Radush, já jsem je nechal vymluvit a babky mi začaly vnucovat, nějakou knížku. Protože to bylo v Německu, vymluvil jsem se na to, (což nebyla pravda), že sice německy rozumím, ale čtenému slovu bych nerozuměl. Načež odešly a já myslel, že jsem vyhrál – jenže za dva dny byly obě zpátky a přinesly mi tu knížku v češtině. Co jsem mohl dělat? Koupil jsem to a tím udělal další chybu. (!) Od té doby tam začaly docházet pravidelně jednou za měsíc a vždy měly v nabídce novou knihu! A pak teprve přišlo mé prásknutí dveřmi. Měl jsem to udělat hned…

  3. Mirek Toms Says:

    On snad každý člověk trochu inklinuje k dělání dobrých skutků, jenže někdy se to setká s nepochopením. Tentokrát můj příběh z 85 % vyfábulovaný a proto jej nepíšu formou „ich“ ale „er“…

  4. bolinka Says:

    Líbí se mi Vaše definice toho v co věříte. Máme to podobně. :-)

Do you dare to leave a reply ?

You must be logged in to post a comment.