Na jednoho takového jsem narazila včera. Když jsem přišla do obchodu a koupila si 4 figurky do Člověče, nezlob se, vůbec jsem nečekala, že si odnesu dlouhotrvající úsměv a malou historku pro kamarády. Nemusel nic říkat, nemusel mi dělat radost za těch 32 korun, co jsem tam nechala, ale prostě už je asi taková nátura. Ten prodavač ty figurky pečlivě nasypal do uzavíratelného pytlíčku, ale zavřel ho jen napůl. Opatrně mi ho podal a požádal mne, abych ho nedovírala a nechala jim tam malou dírku, aby se neudusily. Podívala jsem se mu do obličeje, ale mladý muž se tvářil, jako by mi právě doporučil nastříkat kožené boty impregnací. Nezačal se smát, ani když už jsem se chechtala já. Slíbila jsem, že je hned doma vysvobodím. „No, oni chvíli zadrží dech, ale dlouho to nevydrží,“ dodal ještě úplně vážně. Moje nálada byla touto malou událostí jako vztlakem vymrštěna kamsi do nejvyšších pater. Kéž by bylo víc takových pohádkových lidí. A já ten pytlík nesla domů v dlani, zubila se od ucha k uchu a pečlivě dbala na to, aby tam ti panáčci měli dost vzduchu.

Úplně nakažená jsem je doma hned vysypala a přemýšlela, kde by se jim nejlépe dařilo. Pak jsem si cosi uvědomila a rozběhla jsem se ke skříni se stolními hrami, abych uvolnila víčko jedné vzduchotěsné krabičky s figurkami. „Tak přátelé,“ řekla jsem jim ještě, „já vám sem teda pustím trochu vzduchu, ale ne že mi utečete!“

Když Koule zjistil, že Čárka nebyla celou noc doma, už o ní začínal mít strach. To, co říkaly ty kočky, neznělo moc přátelsky. Už dnes večer je ten kočičí sněm. Do té doby musí Čárku najít a varovat ji. V domě ji nenašel, a tak se vydal za Hihňalem do knihovny, jestli ji nenajde tam.

Čárka se v cizím bytě plaše rozhlížela. Aby ji tak někdo načapal. Ale bylo tu úplné ticho. V kuchyni nenašla nic zajímavého a tak se plížila dál ke dveřím do pokoje. Sotva strčila čumák dovnitř, ozvalo se: „No jen pojď dál, ty zvědavko!“ Čárka se zarazila, paní Ágnes k ní seděla zády u svého kosmetického stolečku a vykládala karty. Čárka zůstala ostýchavě stát mezi dveřmi.


 

„Jak jste o mně věděla, vždyť jsem byla úplně potichu?“ divila se kočička. „Víš, my vědmy, máme něco, čemu se říká šestý smysl. Někdy vnímáme víc než obyčejní lidé,“ vysvětlila jí Ágnes, „a kromě toho tě vidím v zrcadle. Tak copak tady hledáš?“ Čárka zaváhala, ale nakonec pověděla pravdu. Vyprávěla jí o tajemném světle, které zahlédla ve výtahu a o podivném zvuku, který slyšela. A je si prý jistá, že to muselo vycházet odsud. „Vážně, a kdypak to bylo?“ zeptala se Ágnes, zatímco si dál vykládala karty. „Když jste tuhle odešla na nákup. Viděli jsme pana Kropítka, jak jde k vám domů v potápěčské výzbroji a chvilku na to se ve výtahu blejsklo,“ vysvětlila kočička. Paní Rozpustilá odložila karty a rozzlobeně tleskla do dlaní. „Ten lump mi zase chodí na škeble!“ vystřelila. „Na škeble?“ vykulila kočička nechápavě oči. Paní Ágnes to hned zamluvila, „ale to nic, to jen že tu nemá co dělat.“ „Povíte mi, prosím, odkud to světlo a zvuk vycházelo?“ prosila kočička. „Tak pojď se mnou,“ pravila vědma a zavedla kočičku zpátky do kuchyně. Otevřela dveře do spíže a ukázala na okénko. „Vidíš? Tohle okénko sousedí přímo s výtahovou šachtou. Jestli‘s viděla blesk, šel z mé spižírny.“ Čárka se rozhlédla kolem. Neviděla nic než řady různobarevných lahviček s lektvary a sirupy, nakládané houbičky a kořínky, u stropu rozvěšené bylinky, sušené ovoce a oříšky ve sklenicích. A dole v koších taky cibuli, česnek a brambory. Vůbec nic tu nevypadalo, že by to mohlo vydávat zvuky nebo blesky. Ani ty škeble tu nebyly. Snad jen jedna věc ji zarazila. Ta zvláštní prastará kožená mapa, která visela zevnitř na dveřích, k čemu? Ale raději se už neptala, připadala si hloupě v cizí spíži, kde nic záhadného nenašla. „Tak vám děkuju,“ rozloučila se a odešla. Paní Ágnes zavřela za kočičkou dveře a povzdechla si: „Tak už nám to zase začíná.“

Čárka pak proběhala všechna známá místa, aby našla pejska. Koule s Hihňalem zase běhali po všech čertech a hledali Čárku, ale pokaždé se minuli. Když se pak kočička vracela domů, všimla si na dvoře nezvyklého provozu. Jedna kočka za druhou se zvolna sunuly zadní částí dvora, kamsi do útrob starého domu. Čárku opět přepadla zvědavost a vyrazila za nimi. Desítky kočičích stop směřovaly ke sklepnímu okénku, z něhož čouhala plechová roura od kamen, po které se dalo pěkně seběhnout dolů. A právě teď po té rouře elegantní chůzí sestupovala ta poněkud obézní kočka, kterou onehdy viděla na půdě. Lekla se. Co když mě poznají, musím se nějak zamaskovat. Při pohledu na rouru plnou sazí jí svitlo. Rozběhla se, skočila dovnitř a prosvištěla tou černou rourou až dolů.
 

„Echa, acha“ odkašlala si do obláčku černého prachu, který kolem sebe rozvířila. Když si promnula oči, všimla si několika překvapených kočičích cizinek. „A ty malá černá, ty jsi která?“ zeptala se jedna, která zapisovala všechny zúčastněné. „Čá…ehm,“ Čárka už se málem prozradila, ale v poslední chvíli řekla: „Čača, jsem tu nová.“ „Dobře, píšu si Čača, běž dál a dej si čaj, sněm začne za chvíli.“ Čárka ve svém ušmudlaném maskování následovala své kolegyně tajným průchodem až do zadního sálu. Na hliněné podlaze zde byly rozprostřeny husté koberce a polštářky a na nich se elegantně povalovaly desítky a desítky koček. Popíjely anglický čaj s mlékem a živě debatovaly o manikúře, sestřihu ofiny a drezuře blech. Zvláštní bylo, že tu byly jen samé samice. Nikde žádný kocour. Byla tu i Charlotte a vypadla opět úžasně. Měla oranžový krajkový klobouk, béžový korzet a černou škrabošku. Čárka se připojila ke skupince hned vedle a vyčkávala, co se bude dít. Úderem šesté vešla Sajmína, následována svými družkami. Byla to ta černá vůdkyně, kterou už Čárka potkala na půdě. Vystoupila po schodech potažených temně zeleným suknem až nahoru na trůn a s přeháněnou noblesou se na něj usadila. Ostatní kočky se uvelebily u schodů pod ní. Čárka si všimla, že za trůnem visí dva obrazy. Vpravo portrét předchozí královny, zřejmě Sajmíniny matky, obraz vlevo byl ale zahalený plachtou.

„Milé dámy,“ spustila Sajmína, „svolala jsem vás dnes proto, že se celý náš klan ocitl v nebezpečí.“ V sále to zašumělo údivem a znepokojením. „Ve městě se objevila kočka, jejíž původ není zatím jistý. Ale vše nasvědčuje tomu, že jde o přímou následovnici naší úhlavní nepřítelkyně, Markýzy, o níž všichni víme, že nás zradila a dala se na opačnou stranu.“ V sále nastalo šokované ticho. Všechny kočky zůstaly v úžasu s pusou dokořán. „Zatím ještě nevíme, jaké má plány. Ale co když bude mít stejně nebezpečnou moc jako její předkyně? Je dokonce možné, že mezi nás nasadila svého špiona. Mohla by se spojit se samci a s jejich pomocí se chopit trůnu! To nesmíme dovolit!“ Čárka vůbec nechápala, o co jde. Dramatické chování té černé kočky jí připadalo náramně komické, právě tak jako tajný příchod Hihňala a Koule, kteří se připlížili do sálu a schovali se pod plachtou, visící z obrazu až na zem.

„A kde se teď nachází, jak ji poznáme?“ zvolala nějaká kočka z davu. „Dobrá otázka,“ pravila Sajmína. „Je to malá bílá kočka, žije přímo zde v domě na půdě se psem…“ Čárka se znepokojeně zavrtěla, „…a pod ofinou schovává znamení, které prozrazuje její původ. Stejně jako Markýza má dvě čárky mezi obočími!“ vykřikla Sajmína a strhla plachtu z obrazu. Čárka vyjekla, stejně jako mnoho dalších koček. Čárka proto, že na portrétu nad trůnem poznala svou prababičku Nezkrotnou Angemilku a ostatní proto, že plachta odhalila dva špióny, psa a racka, kteří na pár vteřin ztuhli jako sochy.


Pak nastalo čóro-móro. Několik koček ze Sajmíniny ochranky se vrhlo na pejska s rackem. Koule se dal na útěk temnými chodbami sklepení, a Hihňal vzlétl, aby našel Čárku, jenže ji v tom maskování nemohl poznat. Dav vyděšených koček se hnal k východu a vlekl Čárku s sebou. Zběsilé chlupatice se prodíraly jedna přes druhou, až porazily stůl a celý hrnec s chladnoucím anglickým čajem se teď vylil Čárce na hlavu. Naštěstí ji neopařil, ale smyl jí uhelné maskování. Kdosi si toho všiml a začal ječet: „Špión, špión je tady, pomóc!“ Ochranka se v tu ránu vrhla na Čárku, ale do cesty se jim vpletla Charlotte a vyzdvihla Čárku vysoko nad hlavu, Hihňal ji v letu popadl do drápů a ztěžka s ní vyletěl sklepním okénkem ven. Na dvoře se sešli s prchajícím pejskem i s Charlotte, která cestou ztratila svůj krajkový klobouk, a všichni se vydali nahoru po požárním schodišti s davem rozlícených koček v patách. A teď kam? V prvním patře se najednou otevřely dveře do bytu paní Ágnes, ale nebyla to Ágnes, kdo je vpustil dovnitř. Byl to pan Kropítko. Sykl na ně: „Rychle do spíže!“ A zabouchl útočícím kočkám dveře před nosem. Ty se však vrhly do bytu oknem a jejich kroky se stále přibližovaly ke dveřím do spíže.

Koule, Čárka, Hihňal a Charlotte stanuli v těsném prostoru mezi bramborami, kompoty a zavařeninami. Koule se podíval na mapu, do níž někdo zabodl špendlík kamsi v Jihočeském kraji. Vedle mapy světa tu bylo několik posuvných číselníků, na kterých stálo nesmyslné datum 21. 6. 1988. „Co to tady vyvádíš, snad jsi je nepustil do spíže?“ zlobila se paní Ágnes, která právě vešla do kuchyně. „Musí se přece dozvědět, jak to všechno bylo, to jsem ji měl nechat těmhle napospas?“ zasyčel pan Kropítko, zatímco odháněl desítky zběsilých koček smetákem. Některé se ale přece dostaly až ke spíži a začaly škrábat na dveře. Hihňal otočil klíčem. Vtom je oslepilo mocné světlo. Kdoví, jestli ještě zaslechli ten zvláštní zvuk. Protože, v tu chvíli, když se to ozvalo, už byli ti tam. „PLOMP!“

 

AKTUÁLNĚ: POZOR, POZOR: Ježíšku, jestlis už něco z nabídnutých tipů pořídil, dej vědět, ať se nám to nesejde víckrát!!! Tímto hlásíme, že petshopácký letadlo už Ježíšek má!!!!

Nové tipy: Dianka si v katalogu zakroužkovala snad každou Barbie, chtěla by mj. mořskou pannu, na sebe pak princeznovský šaty, dále chodícího pejska, obrovskýho Pethopáka – nejlépe zajíce (protože s tím už počítá, neboť to přece Ježíškovi napsala), petshopácký zábavní park nebo slečnu Minie od Mickymouse nebo Šmoulinku.

Tobík by ocenil rozšíření nebo náhradní díly autodráhy Carrera Go, potřebuje napájecí díl, dvojité kontaktní kartáčky a auta, která už drobet zničil. Kdyby to auto mělo image Bleska nebo Buráka z filmu Auta (Cars) bude ještě blaženější. Tobík si ještě stále hraje s dřevěnou dráhou na vláčky Woody, nebo Maxim – k nimž prodává díly i Tesco a Ikea (vše kompatibilní), takže cokoliv zajímavého nejlépe nějkou elektrickou mašinu, má jen jednu např. černá mašinka, nebo vychytávky jako semafor atp.

Johanka: ta je nejskromnější. Moc jsme z ní nedostali. Určitě chce interaktivní koťátko FurReal friends, pak má dráhu Furry Frenzies, tak k ní nějakého hlodavce – jezdící zvířátko (už má Zhu Zhu křečky, ale k těm zas nemá dráhu, prodává se i porodnice a křeččí mimina – wow!, ale trochu to pasuje od obou firem.

#############­########################­########################­######################

Milý Ježíšku,

všechno vím. Podezření jsem pojala ve škole, kde se Jula s Káťou, Aničkou a Anetkou hádaly, jesti to kupuješ ty, nebo rodiče. Přišla jsem domů a jako zkušený komisař si na naše posvítila. Nepřiznala jsem, že jen tuším. Naopak jsem uděřila s naprostou jistotou: „Víme všechno!“ Pod tíhou důkazů se přiznali bez zapírání. Teď když už teda vím, jak to je, mám prý být „diskrétní“ (to jako že si mám dávat bacha na pusu), aby si mrňata ještě přišla na svý. No nevím, jestli to vydržím, je to totiž pro mne velká kauza. Ale dělám, jako by nic, jo?

Ježíšku. Posílám ti jako obvykle naše míry s tím, že máme nedostatky v následující oblasti: bavlněné punčocháče, pyžama (hlavně Tobík), Dida má málo triček s dlouhým rukávem, Tobík nemá pořádné džíny, mikin máme teď celkem dost, ale Lichožrouti se nám vrhli do pletených rukavic, a těch po dvou jaksi není nikdy dost. Tobík má nouzi o podzimně-jarní čepice. Zateplené kalhoty by bodly nám všem. Frajer Tobík rád nosí košile a s dlouhým rukávem už žádnou nemá. A my holky zas nepohrdneme žádnou sukní, šatama, fešným sáčkem ani jinou parádou.

Míry tentokrát v praktické tabulce: Míry 2011 

Hračky: Tobík už delší dobu mluví o tom, že on jediný nedostal domeček na Petshopáky, já bych chtěla petshopácký auto na dálkové ovládání, nebo pro všechny dohromady petshop.letadlo nebo nemocnici, ty jsou dražší, ale existuje i malé zdravotní středisko (třeba pro Didu), nebo hejbací Petshopáci. Levnější jsou i novinky LPS s dopravním prostředkem viz tady. Petshopáci u nás jasně vedou, ale milujem i cokoliv s Hello Kitty (maminku to trápí) a chtěly bychom (já s Didou) plyšovou Kitty. Tobík by možná uvítal nějaké panáčky, aby s nimi mohl hrát na policajty a zloděje.

Taky máme moc rádi stolní hry. Těch jsou mraky, pro jistotu píšu, co máme – Carcassonne, Osadníci z Katanu junior, Ubongo mini, Activity pro děti, UNO spin, Z pohádky do pohádky, Kamionem po Evropě, Staré pověsti české, Hádej kdo, dětský Rush-hour) u těch Carcassonnů by možná nějaké rozšíření brali naši, chybí jim ještě Princezna a drak a Věž.

Pak rádi čteme či prohlížíme krásně ilustrované knížky. Moc se nám líbí Pavel Čech – pozor – Tajemství ostvrova za prkennou ohradou už máme, nebo Petr Sís – nemáme ještě nic (tito autoři potěší i maminku, například publikace Dědečci od Čecha :), pak by mámě udělala radost kniha Anna chce skočit od Lucie Lomové). Táta by si přál hliníkový kufr s molitanovou výplní na objektivy (Bauhaus), nebo nějakou cool pánskou kabelku, tašku přes rameno (cca A4 pro případný dokument).

Ale radost nám udělá kde co. Prakticky každá reklama mezi pohádkami v TV v nás vyvolává pocit, že bez té či oné kraviny už nemůžeme déle existovat. Ale protože tenhle dopis píše za mě máma, neubrání se vnutit svůj konzumnem znechucený náhled na věc: „Máme toho moc, není to kam dát, a za pár let se lidstvo odstěhuje do vyšších pater, protože tam dole budou navezené nekonečné vrstvy toho, co tak náramně zvyšuje hrubý domácí produkt Číny“. (Čili prosím Ježíšku, každému jen jeden dárek. Děkuji, maminka.)

pa Johanka a spol.

PS: taky chci křečka, ale našim ani muk

Mít se navzájem, mít se fajn… (…a taky se mýt)

Čárka se zatím procházela v ulicích. Voda po povodních pomalu opadala. Procházela se po pytlích s pískem, které bránily vodě, aby se rozutekla do města. Tam, kde byla ještě nedávno rozlitá voda, teď zůstaly nánosy bahna. A tím bahnem si to štráduje nějaký kačer. V podpaždí nese štos plakátků a každých pár kroků nějaký vylepí, kam ho jen napadne. A na jednom kočička čte: „Kon-k-urz do mu-zi-k-álu Da-ni-e-la Pan-dy, hle-dá se koč-ka na hla-v-ní ro-li.“ Kočičce blýsklo v očích. „Konkurz na hlavní roli, to musím zkusit a toho Dana přece znám! Chodí se mnou do školy.“ Čárce se rozbušilo srdce. To byl její sen, živit se hudbou stejně jako její táta a právě teď se jí naskytla příležitost. Celá šťastná se rozeběhla ulicí k divadlu.

Odpoledne se Koule vrátil domů. Noha ho bolela. Byla celá nateklá, ale on se smál od ucha k uchu. Podařilo se mu malováním vydělat nějaké peníze. V pytli na zádech nesl spoustu dobrot, o které se chtěl s Čárkou rozdělit. Nikde ji neviděl, a tak odhodil nákup a vydal se jí hledat. Ve výtahu ale omylem zmáčkl nejspodnější tlačítko. Výtah s ním zastavil mezi sklepy. Koule se nedůvěřivě rozhlížel. Vypadalo to tu strašidelně. Temné kouty, rozlámané sklepní dveře jakoby křičely „uteč!“ Všude samý prach a pavučiny. Moc se tu asi neuklízí. Chvíli si dodával odvahy a nakonec se vysoukal po třech z výtahu ven. Najednou uslyšel nějaké hlasy, a tak se rychle schoval pod schodiště.

„…Jasně, takže zítra tady. Vyřiď všem, že se koná důležitý sněm. Jde o tu novou, co se usídlila na půdě. Musíme vyřešit, co s ní uděláme. Ať nikdo nechybí.“ Zaslechl pejsek a v šeru poznal dvě ze tří koček, s nimiž se onehdy na půdě setkal. Kočky – černá a zrzavá se vydaly elegantní chůzí po schodech vzhůru do přízemí. Koule zpanikařil. Musí něco udělat, musí Čárku varovat. Skočil do výtahu a zmáčkl horní knoflík. Když projížděl kolem prvního patra, náhle ho osvítilo mocné světlo. Něco jako silný blesk a hned potom uslyšel zvláštní zvuk: „PLOMP!“ Jako když se otevře láhev šampaňského, ale hrozně veliká. Pejsek zastavil výtah. „Co to jenom bylo?“ říkal si, když si zdravou packou mnul oči a snažil se z toho oslepení rozkoukat. ‚Takže Čárka si nevymýšlela, opravdu něco viděla a já jsem to teď viděl taky. Kde se ta holka jenom toulá!‘ Vystoupil ve druhém patře a hopkal dolů po požárním schodišti, když tu si všiml, jak z bytu paní Agnes vychází pan Kropítko. Na sobě má zimní bundu, na hlavě kulicha a v ruce nese lyže a hůlky. Z ramen mu ještě opadával sníh. Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí, a když si všiml pejska, spiklenecky na něho mrkl a zmizel ve dveřích svého bytu. „To jsem blázen,“ řekl si Koule pro sebe, „říkal, že jede na hory, ale copak byl lyžovat teď v srpnu? A jak to, že už je zpátky? To jsou mi záhady!“ Pak se vydal do knihovny, aby se poradil s Hihňalem, co dál.

Čárka prošla dvorem a ocitla se u dveří do sálu, kde probíhal konkurz. V předsálí se různí umělci připravovali na svůj výstup. Baletní skupinka černých labutí si protahovala nohy, křídla a krky, bílá medvědice zahřívala svůj alt zpěvem: „ubohá Rusalko bledá,“ klokan s červenými brýlemi a kápí na zádech trénoval bojové umění a do toho trylkoval jako ptáčátko. Byly jich tu desítky, to tu stráví celý večer. Čárka si vzala pořadové číslo a nahlédla do sálu, odkud právě doznívala hudba. Jedna famózní umělkyně právě dokončovala svoje číslo a všichni nadšeně tleskali, klaněli se jí a volali: „Bravo, Charlotte, bravo!!!“. Pak ta úchvatná kočka jménem Charlotte seskočila z jeviště a zamířila do své šatny. Měla nádherný kostým s kloboukem a škraboškou, Čárka z ní nemohla spustit oči, když elegantně proplula kolem ní.

„Číslo 176!“ ozvalo se po dlouhém čekání z tlampačů a Čárka věděla, že přišla její chvíle. Váhavě přicupitala na jeviště a postavila se k mikrofonu. Z beden se ozval hudební doprovod a Čárka spustila svou píseň. Všimla si, že se do sálu vrátila Charlotte a se zájmem ji pozorovala. Po první sloce Čárku přerušili a z režie se ozvalo:„To stačí, bereme vás. Hlavní role je už obsazená, ale budete hrát její sestru. První zkouška je za týden.“ Čárka byla celá překvapená: “To už mě jako přijali?“ Pokrčila rameny a chtěla odejít, ale Charlotte na ní mávla a pozvala ji k sobě do šatny. Tam si ji chvíli prohlížela od uší až k ocásku. „Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala se jí medovým hlasem. „Čárka, madame.“ „Já jsem Charlotte, drahoušku. Myslím, že máš talent, ale není to vůbec lehké, musíš hodně cvičit. Nechceš si to se mnou trochu natrénovat?“ Charlotte sedla k piánu a spolu s Čárkou přezpívaly všechny písničky, které se v divadle hrají. Potom jen tak improvizovaly, hrály na kytaru, na klarinet a na bicí, hrály skoro celou noc, až přehrály všechny kočičí evergreeny a Čárka byla celá blažená. Takhle si muziku ještě nikdy neužila.

Když se druhý den vzbudila, bylo už skoro poledne. Nejdřív se trochu lekla, kde to vlastně je, až si vzpomněla na minulý večer a všimla si, že samým štěstím usnula omotaná kolem Charlottiny kytary. „No tak už utíkej, musím se převléknout a zase se za mnou zastav,“ vyprovodila ospalou Čárku zívající Charlotte, která usnula pro změnu u piána a teď měla na tváři vytlačenou klaviaturu, že by se na ní dalo málem hrát. Zamkla za kočičkou dveře a pomalu ze sebe sundávala divadelní kostým. Čárka odcházela s pocitem, že tohle je ta nejúžasnější kočka na světě! Její idol, její vzor! Ale kdyby se kočička ještě chvilku zdržela, kdyby třeba nahlédla klíčovou dírkou, musela by si všimnout, že je to všechno trochu jinak. Že madam Charlotte, krasavice, umělkyně a hvězda vlastně není vůbec žádná kočka, ale, a to je další záhada, je to normální, převlečený KOCOUR!

Celou pohádku od začátku najdete na stránce „Pohádka online“ vpravo nahoře v menu.

Jednotlivé díly pak o něco níže v odkazech Čárka a Koule.

Mám to doma moc hezký a vypadám maximálně na pětadvacet, dozvěděla jsem se. No nedivte se mi, že jsem se nechala ukecat. Neslibovali mi hory doly, drželi se při zemi a nabízeli pár stovek ročně. Ale hlavně krásné a přehledné vyúčtování, na které mě vlastně dostali nejvíc, protože PRÉčko mi neposlalo nic už rok a půl. Hoši byli roztomilí, svěřovali se s úspěchy i neúspěchy na svých programátorských, grafických a zemědělských školách a hýřili humorem a komplimenty na vystavené fotografie, na nichž mne manžel zachytil tak asi od krku po pupík. MRCHY! Zapomněla jsem zmínit, že manžel nebyl doma, což je vlastně asi jasný.

Hned druhý den zazvonila u našich dveří prostá propocená paní a to už Jirka doma byl. Hned ve dveřích nám dvěma větami vymluvila tři sličné hochy a dalším argumentem si vysloužila pozvání dál. Přesvědčila nás. Byla to blbost to podepsat a ona to všechno vyřeší, zruší a zařídí daleko lépe, pěla chválu zase na svou slevu. Paní vypadala velmi důvěryhodně. Poctivý přístup, vysvětlovala jednotlivé body drobným písmem napsané smlouvy na zadní straně, a zatímco nové smlouvy vypisovala, manžel brouzdal na diskuzích a hledal odezvy zase na její firmu. No nic moc. Že paní nehýřila komplimenty, to bych jí ještě připsala k dobru, co jí ale značně ubíralo na sympatiích, byl fakt, že jí hrozně nevoněly nohy. Ne že by právě to byl ten důvod, ale ještě během její návštěvy jsme se rozhodli, že předchozí zrušíme, ale nové raději nepodepíšeme. Jistota starého dobrého předraženého dodavatele, je přece jen jistota. Paní odešla s nepořízenou. Jirka otevřel okno a pronesl: „Hošíci voněli, pochválili ti prsa a hned tě dostali a babě smrděly nohy a utřela nos.“

Nevím, jak to mají ostatní ženy, ale mně můj papiňák nahání hrůzu. Není to tím, že by to byl nějaký horší model, naopak. Je skoro nový a superfunkční. Mám z něj ale veliký respekt. Děsím se výbuchu. Pára už rozpohybovala kdejaký parník či lokomotivu a já ji tady držím v tom celkem nicotném hrnečku. Když už se odhodlám svůj obávaný hrnec vytáhnout z temnot zadní části rohové skříňky, aby vyprodukoval hovězí vývar, chovám se k němu s posvátnou úctou. Opatrně mu nasadím čepici, utáhnu, posadím ho na plotýnku a modlím se. Další dvě hodiny ho obcházím nejblíže ze dvou metrů. Snažím se ho moc neobtěžovat.

Připomíná mi Golema, spoutaného okovy. Když voda dosáhne bodu varu a můj Golem vysykne poprvé, vyděšeně nadskočím. Hledím na něj obezřetně. On stojí na místě s těma svýma velikýma ušima a kolem něj se vytrácí obláček páry. Připlížím se blíž, ruku omotanou utěrkou, a vařečkou lehce stisknu páčku ventilu. „Psssssííík,“ řekne. Je to dobré, písty fungujou, uklidňuju se. Pro jistotu snížím teplotu. Couvám. Zhluboka dýchám. Golem je stále nažhavenější. Bobtná to v něm. Začíná prskat se stále kratšími intervaly. Nadskakuje. Nadskakuju.

Až náhle vycrčí tolik tekutiny, že musím opět překonat bezpečnou vzdálenost a jít mu na pomoc. Sakra! Dala jsem tam moc vody. „Prsk, syk, pšcháááá!“ on na mě. „Takty takhle?“ Hodím mu na hlavu utěrku a uberu teplotu na minimum. Dvoumetrovýma rukama otírám sporák. Golem crčí, prská a syčí. Trhá se z okovů, už už se chce na mě vrhnout, když v tom vykřiknu: „Nech toho, Goleme, nebo ti vyndám šém!“ a nadzvednu páčku.

To ho zkrotí. Sedí tam a z hlavy se mu kouří. Slábne. V kuchyni jako po dýmovnici. Zaklapnu páčku a utřu sporák. Sporák, desku, odsavač, horní skříňky, okno, strop.

Nejsem na něj naštvaná, mám pocit převahy. Zvládla jsem ho. Po zbytek vaření tiše přede. Mé sebevědomí vzrostlo. Klidně si vedle něj stojím a hledím na něj shora. „A jakjs byl!?!“

Dobrej.
Vývar byl fakt dobrej. Pohladím Golema, když ho umyju a na dlouhou dobu zase s úlevou uklidím do temnot zadní části rohové skříňky.

Když ta starší spustila, že ONI (nejsem si jistá kdo) byli první, kteří odeslali pomoc na Haiti, ale že se tím jenom nechlubí, byla jsem už dost nervózní a byla mi u dveří zima. Přemýšlela jsem, jak se jich zbavit a přitom zůstat věrná zásadě: chovat se k sobě slušně. Když pak starší paní rozsívala argumenty, že Bible je nejprodávanější kniha na světě, takže její obsah musí být pravda, řekla jsem jí, že to nepopírám, ale že mám na Boha asi jiný názor a nechci se s ní přít. Po té přišla s mnoha dalšími dogmaty, které umlčelo už jen mé pravdivé přiznání, že je mi zima. Starší paní kysele prohlásila, že mě do hovoru nenutí a konečně se odebrala i se svou o poznání milejší kolegyní k odchodu.

Nejsem ateista, nevěřím, že člověk je ta nejvyšší bytost. Věřím v něco, co nás všechny spojuje a má nějaký smysl, jen si nepřestavuju Boha jako člověka a už vůbec ne jako „trestajícího pána“. A slepé ovečky, které bez vlastního názoru nějakého vůdce následují, mi nahánějí hrůzu. Nevím proč, ale tyto „bohamilovné“ osoby mi nějak při své cestě za „duchovní osvětou svých spoluobčanů“ zkazily dopoledne. Nejvíc mě asi vytočilo, že mě vyrušily právě ve chvíli, kdy jsem se zmítala v představě, že jsem famózní zpěvačka a za doprovodu decibelů dráždila své plíce i sousedy hore, dole. Na druhou stranu mě ovšem potěšilo, že soused od naproti, který je snad už ze zásady věčně zamračený, se na mě – asi soucitně – usmál, když mě tam s nimi viděl. Netušila jsem, že to umí.

No nemá větší smysl, dělat druhým radost? Proč nejdou do domova důchodců a nepovídají si s těmi osamělými staroušky, kteří by ještě rádi s druhými něco sdíleli? Proč nezajdou do dětského domova a nevezmou děti na procházku? Asi proto, že je jednodušší o dobru kázat, než dobro konat. Tolik mé dopolední story, a já se loučím, jdu si přečíst Bibli.

„Mami, můžu ještě na farmu?“ vyhrkla na mě s prosebným pohledem dcera (6) těsně před odchodem do školy, „potřebuju si sklidit jahody, nebo mi shnijou!“ argumentovala. „Tak fofrem,“ odvětila jsem místo logického zákazu. I virtuální jahody se prostě musí sklidit, to dá rozum.

Znáte tyhle hry, které sledují čas, a když jim nevěnujete dost pozornosti, někdo nebo něco zkrátka chcípne? Tak ty mne v posledních dnech doslova pronásledují. Nejdřív to začalo u mne. Přátelé mě na Facebooku zapojili do rybího světa, a já byla několik týdnů posedlá designováním svého akvária, chovem klaunů očkatých a hlavně touhou stoupat v úrovních, abych už si konečně mohla koupit želvu, kosatku nebo žraloka! Úplnej cvok.

Manžel s despektem sledoval to bublání na monitoru, zvláště když rybičky dostaly najíst a on nikoli. Naštěstí jsem se brzy vzpamatovala a ryby prodala. Ale tuhle jsem tam zavítala a našla vybledlé šupináče plovající břichem vzhůru. Děti. Postupně jsem tedy zaregistrovala starší dceru i dvojčata (3), aby měl každý svou farmu a svoje akvárko. Obsadily už oba stolní počítače a často okupují i můj notebook. Místo kýženého klidu, to je totiž ten důvod, proč to dětem dovolíte, ozývá se od všech počítačů: „Mami, pojď sem, to nefunguje!“ Takže věčně asistujete. Ne, podobný postup opravdu nelze doporučit. Jste-li totiž tak důslední perfekcionalisté jako já, může se vám také stát, že budete po večerech místo hodnotné četby sklízet dětem zapomenutou úrodu a krmit hladové rybičky.

Milí přátelé, objevila jsem skvělý blog novinářky Barbory Šťastné, která vtipné příspěvky doslova chrlí. Vřele doporučuju. http://stastnyblog.wordpress.com/

Bílo, všude bílo, na vozovkách šedo a při patnících už i žluto a hnědo. Ó jak krásná je Praha pouhý první zasněžený den. Je mi to líto. Tolik sezón jsme měli Prahu jenom na blátě a ta loňská a letošní by mohla být tak kouzelná pod sněhovými polštářky, nebýt té špíny. Ach promiňte, k vánočnímu kalendáři by se hodilo něco romantického. Hm...........­.............­.............­.............­.............­.............­.?

Tak snad jen přání. Nezjevme se z těch Vánoc. Nenechme, si zmrznout úsměv a nadělme sami sobě pod větev trochu klidu a obyčejné radosti.

_____________­________________________­_____

Milý Ježíšku, letos se s tím dopisem nějak loudáme. Já už teda ten svůj napsala, ale dvojčata tam pořád malujou čáranice a říkají, že je to kakánek. Dida je děsně skromná. První, co ji napadlo, že by si přála, byla hruška. To já bych chtěla koně. Živýho. Tobiáše teď berou všelijaký cisterny a náklaďáky a tak. Taky bych chtěla svůj počítač. Máma říkala, ať ho tam namaluju, ale prý ať si přeju stolní, jenže JÁ CHCI NOTEBOOK! Taky ti chci říct, že máme dost velkou spotřebu knih, takže by bylo fajn, kdybys nám přinesl nějakou dobrou knížku, nebo víc, nejlíp tak roční zásobu.

Tak tady ti posílám naše míry a zase za rok čau

Johanka (Tobík a Dida)

PS ke knihám: Lichožrouty dvojku už prý kupuje Ježíšek z Kladna, tu novou Svěrákjovu – Buřtík a Špejlička, tu už máme a Garpíškoviny Báry Nesvadbové taky máme.

„Počkej, počkej, tohle chceš vyhodit?“ zeptal se Koule. „No, je to rozbitý, co s tím?“ opáčila kočička. „Nenene, jen tomu něco chybí, doskákal po třech k hromadě haraburdí a začal těch několik prkýnek skládat k sobě. Pak se chvíli rozhlížel, až jeho pohled spočinul na Čárčině provizorním smetáku. „Ukaž, dej to sem. Vždyť tys rozebrala malířský stojan, ten já budu potřebovat!“ Číča jen mávla packou a táhla nějakou krabici k výtahu. Koule vytřeštil oči, z krabice čouhalo několik štětců všech velikostí, strakatá paleta a tuby s barvou. „Zbláznila ses? Dej mi to!“ Ale Čárka na něj spustila: „Tak my nemáme co jíst a ty si budeš malovat?“ Koule se zamračeně ušklíbl, krabici si vzal a odtáhl si ji do kouta. ‚Pro některý věci, nemaj holky pochopení,‘ pomyslel si, ‚Já jsem přece malíř! Čím jiným bych se měl asi živit?‘

V tom se ozvalo zaklepání na okno a vchází Hihňal. Ale nevšiml si nové dekorace, zapíchl se zobákem do závoje, až ho protrhl a zůstal v něm bezmocně viset. Čárka mu hned běžela na pomoc a Koule za jejími zády mohutně gestikuloval. Klepal si na čelo a házel oči v sloup, jak je ta kočka praštěná, a co si s ní chudák užije. Hihňal se tomu jen usmál a zeptal se: „Tak co je nového?“ „Strašlivá záhada,“ povídá kočička tajemně. „Včera když jsme jeli výtahem nahoru, tak se nejdřív strašlivě zablýsklo a pak se ozval takový zvláštní zvuk, v životě jsem nic podobného nezažila. Musíme přijít na to, co to bylo!“ „Jó tak záhada,“ tvářil se Koule pochybovačně, „jen jestli jsi neslyšela zvláštní světlo a neviděla strašlivý zvuk,“ vysmíval se. „Ty jsi spal!“ obořila se na něj kočička, „nevěděl jsi o světě, vůbec nic nevíš!“ prskala. Hihňal se do toho vložil: „Ale no tak, no tak. Nechte toho vy dva! Přišel jsem vás pozvat do školy, budeme dnes odpoledne probírat abecedu. Přijďte, učím tam pár zběhlíků ze ZOO. Nejste sami, kdo si hledá práci.“ „Přijdeme.“ „Fajn a já se teď podívám na ten váš záhadný výtah. Sice normálně používám křídla, ale dneska se svezu a uvidím, jestli taky něco uvidím. Tak nashledanou ve škole.“ Racek odjel výtahem, ale nic zvláštního cestou nezpozoroval.

Odpoledne se Čárka a Koule vypravili do školy. Koule už hopkal po svých, ale jen po třech, tu zraněnou packu měl uvázanou v šátku. Před školou byl pěkný šrumec. Povodňová komise tu rozdávala pití, deky a sušenky pro lidi, kteří museli utéct z domu před povodní, a ubytovávala je ve školních učebnách. Na schodech tu seděly celé rodiny s dětmi i se svými domácími mazlíčky. Někdo si stihl vzít alespoň nějaké oblečení a cennosti, jinému voda vzala úplně všechno. Pejsek s kočičkou prošli hlavním vchodem, vyběhli do prvního patra, kde měla probíhat výuka. Ve třídě už seděla početná skupinka zvířecích studentů a někteří spolu debatovali. Lavice spojené do tvaru U obsadili vpravo u dveří samí samci, vlevo zase samice, jen jedna žirafa se dovnitř nevešla, tak stála na dvoře a otevřeným oknem natahovala k tabuli svůj flekatý krk. Čárka si sedla k holkám a Koule zase ke klukům.

Zoologická zahrada, odkud většina z nich uprchla, byla celá zaplavená, jejich domovy zničené a tak se musejí o sebe nějak postarat. Každý vyprávěl, proč se potřebuje naučit číst a psát. Panda Daniel například složil muzikál. Ale má ho pořád jen v hlavě. Už se má začít zkoušet a v divadle marně čekají, až jim napíše noty a text. Straka Manka Kleptová, dopadená zlodějka, zase dostala nabídku, že jí budou její zlodějské kousky odpuštěny, když půjde pracovat k policii jako expertka na zlato a drahé kamení. Policie ji přivedla v poutech rovnou z věznice. Ale Hihňal ji znal od dětství a tak se za ní zaručil, že se určitě polepší. Žirafa, co stála na dvoře, se představila oknem jako Žaneta. Spolužákům se svěřila, že chce jít na vysokou školu, protože věří, že tam by se vešla celá. A koalí medvědice neboli koalice Mary z Austrálie, kde celé dětství strávila na větvi, zase chce hrát ve filmu. Dan jí prozatím nabídl roli ve svém muzikálu a ona z toho byla celá na větvi.

Za chvíli se otevřou dveře a do třídy přichází pan učitel. Je to Hihňal a pod křídlem nese srolovaný plakát. Pověsí ho na tabuli a před žáky rozvine obrázek s malovanou abecedou. Potom roztáhne dřevěné kružítko, zabodne ho do stolu, na opačný konec narazí houbu, vytáhne zpod katedry kytaru a hrábne do strun. Všichni přítomní zmlknou a zvědavě ho pozorují. „Tak vážení. Dneska budeme probírat abecedu. Abeceda, to je základ vědění. Všechno ostatní se pak někde dočtete. A abyste se to naučili co nejrychleji, mám pro vás písničku.“ Ukázal na datla, aby mu udal rytmus, a začal zpívat.

Čárka odjakživa toužila být zpěvačkou a tak se neudržela, vyskočila na stůl a ujala se mikrofonu. Všechny samice se roztančily a za doprovodného „Ú bejby“ číča spustila: 

V dalším příběhu Koule s Čárkou konečně přijdou na to, jakou práci by chtěli dělat.

Celou pohádku od začátku najdete na stránce „Pohádka online“ vpravo nahoře v menu.

Jednotlivé díly pak o něco níže v odkazech Koule a Čárka.

Máte rádi podzim? Já vůbec. Mám ho už od dětství spojený s protivným faktem, že se musí do školy, že je šedivo, studeno a vlezlo, a že s každým dnem přijde ještě větší kosa. Nové kozačky a pěkný kabát by mi náladu jistě spravily, ale hloubka v kapse jest propastná, a tak se jen kochám krásným šatem, jež si opatřily stromy. Ale tady ve městě nejsme pořád v parku. Většinou hledíme na zamračené ulice a špinavá, smradlavá auta. A tak jsem prchla z Prahy. Celý minulý týden jsem strávila s dětmi a babičkou na chatě. To vám je úplně jiný podzim!

Byla to nádhera, ty barvy a vzduch. K tomu jsme měli to štěstí, že sluníčko nás navštěvovalo každý den. Babička připravovala zahradu na zimu a my jsme pomáhali. Je to krása, chodit spát s fyzickou únavou, nikoli psychickou. My měšťáci bychom si měli takový makací pobyt na venkově ordinovat nejméně jednou do roka. Tam, v teplákách a starém svetru, jsem si nezasteskla po nových kozačkách ani jednou. 

Přeju nám, ať nás chmury nedostanou. Odpočiňme si, stejně jako ta oholená příroda, než nás pohltí vánoční můra.

pa
Radush

Předchozí měsíce: Titulka, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10

Starší kalendáře 2006–9 viz galerie

Dvojčata oslavila 4. narozeniny, z Johanky je školačka a mně se tu nahromadilo pár fotek a průpovídek, o které se chci s vámi podělit. Pokroky dvojčat jsou z mého pohledu zanedbatelné, proto se možná někomu uleví, že je letos nezveršuju . Doufám, že vás příspěvky i foto pobaví.

Tlustý je tu úplně někdo jiný :-/

Joe: „Co to děláš mami?“
„Zkouším, jestli mi to ještě je.“
„Vypadá to, že ti to spíš není.“
Já – naštvaně: „Johanko, když to zapnu, tak mi to je!“
Joe šklebíc se: „ Hm, ale vypadá to, že tě to škrtí.“
Ach jo!
16.5.2010

*************­************************­************************­************************­************************­***********

Dnes jsem vstala brzo. Mají přijít malíři. S jedním okem zavřeným mířím na toaletu. Cestou se srazím se třemi podobně se mihotajícími figurkami. Johanka s očima ještě ve snách a hláskem rozespalým mi na mé ahoj položila zvláštní otázku: „Mami, myslíš, že by se Dida vešla do záchodu celá?“
19.8.2010

*************­************************­************************­************************­************************­***********
O profesích tatínků

Johanka: „Nelo, přijdeš zítra k nám?“
Já: „Nela nemůže, jede do Kralup na balet, viď Nelo, že tam máte tu školičku?“
Nela: „Hm a ještě tam mám babičku a táta tam má ty ženský.“
Krotím chechot: „Tys chtěla říct, že tam vede ten rehabilitační kroužek, viď,“
Nela kývne.
Johanka: „To můj táta chodí do práce, tam má ten počítač a jinak tam vůbec nic nedělá.“
29.9.2010



*************­************************­************************­************************­************************­***********

Tobík pláče: „Mami Dida mě bouchla“, Dida se brání, „ale on mi žek, že mám veuiký bžíško.“ (to chápu, to by mě taky vytočilo )1.10.2010


Joe užasle: „Já jsem si něco seškrábla ze zubu a vypadalo to úplně jako zánět zubního kazu!“ 2.10.2010


Ach ta mluva! Člověk, aby si pořídil slovník. 

„Tobíku, vypni už tu hru!“ „Poseledy,“ smlouvá (naposledy)
Dida (vymejšlí si): „Já čůlala plíny ne“ (nečůrala jsem do plíny)
Tobík po ránu bez důvodu: „Já šem moklá stlašidlo!“
Dida: „Auto pldí ne.“ (auto neprdí)
Tobík: „Já nechci tady nasláno!!!“ (to se domáhal kšiltovky bez nápisu)
Johanka píše vzkaz:
2.10.2010 

O zvířátkách


Johanka se učí jezdit na poníkovi. Včera se nás dotázala:
„Hele mami, ty koníci mají ty kopýtka nasazený, nebo se s nima už roděj?“
Babička: „No vidíš, já to taky nevím.“ Nebyla jsem si jistá, jestli to myslí vážně, nicméně jsem obě poučila, že kopýtka sundat nejdou.
Dnes po ránu…
„Mami, já vím, jak se jmenuje koníček ještě dřív, než dostane jméno.“
„Jak?“
„Býložravec.“ (ještěže nepřišla s lichokopytníkem)
„No Johanko, to není jeho jméno, tak se označuje, čím se zvíře živí. Máš masožravce, to je třeba lev, býložravce to je kráva nebo žirafa a všežravce, to je třeba…“
„ŽÁBA!“ doplnila mě Johanka právě ve chvíli, kdy jsem chtěla říct „člověk“
„Ne, Johanko, žába je zase…“ přerušila mne, když vypálila „VODOŽRAVEC!“
Víte, že ani nevím, co je žába? Že by hmyzožravec? Každopádně mi to připomnělo moje dětství, kdy jsem zase já věřila, že obojživelník znamená, že se živí obojím. Vtom jsem si vzpomněla na svůj hrozný sen, že jsem zase propadla cigaretám a povídám manželovi:
„…ježíš, to jsem ráda, že to není pravda, mně se zdálo, že jsem se stala kuřákem.“
a Johanka se z té představy úplně nadchla a s rozzářenýma očima se ujišťovala: „Cože? tobě se zdálo, že ses stala KUŘÁTKEM?“ Ach jo, to už je jako u Spejblů.
10.10.2010 

*************­************************­************************­************************­************************­***********
Kamarád ze školky 

Dnes, když se děti převlékaly, vyšla ze dveří ředitelny paní ředitelka. Jeden chlapeček ze třídy si jí všiml a povídá mamince:
„Hele sousedka.“
„Vy jste sousedi?“ zeptala jsem se maminky se zájmem.
„Ne,“ zasmála se maminka, „má ředitelnu hned vedle naší třídy. Tak je to pro něj prostě sousedka.“
11.10.2010

21:25

„Dianko koukej už pěkně spinkat.“
„Když já nemůžu husnout.“
„Ááále, pěkně zavři očička a spi!!“
„Ale když já zavřu oči, tak je tam panák.“
Na to tatínek neměl argument.
11.10.2010


 

Tobík složil píseň

Ovečka jde do lesa
tu-tu tu-tu tu
jde na golf
a bude na golfu.

Pejsek jde do lesa
tu-tu tu-tu tu
jde na golf
a bude na golfu.

Kočička jde do lesa
tu-tu tu-tu tu
jde na golf
a bude na golfu.
15.10.2010

Ale po zhlédnutí tohoto videa mám chuť napsat jen: Vykašli se na všecko a raduj se!!!

Babí léto bylo krátké, přivítejme podzim v kojeneckém věku. Zlehka nám přituhuje, listí ztrácí zelenou a rýmu už má snad úplně každý včetně lékařů na ORL (mám přehled). Všem vám, kteří máte nevysvětlitelnou depresi, vztek na okolí a špatný pocit z vlastní existence, chci vzkázat: Nechte lano na půdě, kdyby se všichni oběsili, nemá nás kdo sundat. Nebojte, to přejde. Za a) je hnusně, za b) máme rok železného tygra (říkala Káča), což je megaprůšvih a za c) …určitě se najde ještě něco za c) jen mě teď nic nenapadá. Postěžujte si, poplačte si, vykřičte to světlíku, uleví se vám. Tak a za měsíc zase čau.

Teta Radana (zvaná Radi, ta co ráda radí)

Skoč na listopad

Předchozí měsíce: Titulka, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9

Starší kalendáře 2006–9 viz galerie

Nám, nám narodil se synoveček Jáchym! Bůh ti žehnej.
 Teta

Veliký to měsíc! V těchto dnech odvedeme nejstarší dítko poprvé do školy, já oslavím polovinu toho, čeho se hodlám dožít, a společně s rodinou spácháme kolaudaci našeho druhého doBytečku. Tak nějak optimisticky věřím, že můj pětatřicátý rok bude hodně úspěšný, co se týče práce. Tak mi držte palce, zatím žádnou nemám Přeju krásné, snad ještě znovu hřejivé ZÁŘÍ.

Ostatní měsíce: Titulka, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11

Skoč na říjen

Starší kalendáře 2006–9 viz galerie

Skoč na září

Ostatní měsíce: Titulka, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11

Starší kalendáře 2006–9 viz galerie

Léto je v plném květu a já doma léčím angínu. Hned dva důvody, proč se strašně potit. A tak navzdory bolestem kloubů jsem vypotila i kalendář na červenec, protože máme už čtrnáctého a já na to úplně zapomněla. A zrovna tuhle stránku mám ráda. Nic k tomu tentokrát nepřidám. To je nad moje síly. Cítím se jak ti chudáci na Tour de France, kterým počasí letos tak „přeje“. Tak přeju krásné léto bez bacilů a brzy zase se srpnem ahoj.

Skoč na srpen

Ostatní měsíce: Titulka, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11

Starší kalendáře 2006–9 viz galerie

Od Olinky marmeláda
čučí na mě z lednice.
Chvěji se a neovládám,
směje se mi jepice,
jak se lačně vrhám na ní,
drobím jako dobytek.
Pak už jenom slastně vrním.
Orgasmický zážitek!

Školní rok 2009–2010 je prvním rokem, kdy chodí do školky Tobík s Diankou a zároveň posledním pro Johanku. A tak se jukněte na jejich letošní školkové fotografie a také na tu první Johančinu z roku 2007. Ta se teda změnila! (Je to ta, co nemává a pak ta culíkatá v tyrkys.triku.) Dvojčata se letos fotila 2×. Jednou při maškarním – to šla za Číňánky, podruhé v civilu (v prostřední řadě tyrkysová a modrej). A na závěr psaníčko od Johanky. Naučila se psát tak nějak sama. Z počátku vypisovala jen členy rodiny, ale pak nás jednou překvapila, když přinesla ze školky obrázek nadepsaný „ZADEK“ a pod tím stálo „PRDEL“. Toto je vlastně její první úplně bez pomoci napsaná věta a, věřte či ne, já každou tu hrubku miluju Přeju krásné léto a zase za měsíc, čau. R. 

Skoč na červenec

Další měsíce: Titulka, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11

Starší kalendáře 2006–9 viz galerie

V minulém dílu se přihodilo: Pejsek ulovil klobásu rybářským prutem a na útěku před uzenářem spadl do jámy a nemůže ven. Kočička běžela pro pomoc.

Sotva Čárka vyběhla na půdu, ozvalo se zaklepání na okno. „Ahoj vážení, nesu vám nějaké sušenky a taky jsem vám sehnal práci,“ spustil Hihňal, ale hned se zarazil, když spatřil Čárčin zbědovaný výraz. „Co se děje?“ „Ani se neptej. Koule si hrál na lovce mamutů a skončil ve výkopu. Asi má zlomenou nohu.“ „To je ale moula,“ zasmál se Hihňal, „copak neví, že mamuti# už dávno vymřeli?“ „Cože, vymřeli? vykulila oči Čárka. "No jistě, mamuti přece žili v době ledové a ta byla před několika miliony let.“ Čárka už litovala, že se o mamutovi vůbec zmínila. Teď zas musí poslouchat to rackovo poučování. "On tak úplně nelovil mamuta, to jsem jen naznačovala, že se drobátko přecenil. Ale teď není čas povídat si o mamutech, musíme pro něj, sám se ven nedostane!“ Tak popadli pár věcí, které by se mohly hodit, například kočár na zraněného, to divné kolo, dvě kravaty, gumu od trenýrek a dva dřevěné špalky, aby kočička dosáhla na šlapky. Všechno naložili do výtahu a spustili se dolů.

Hihňal táhl kočár na gumě, Čárka si přivázala na packy dva špalky, nasedla na velocipéd a za kolísavého hekání a funění se dopravili až k jámě. Tam pejska opásali kravatami a tahali tak dlouho, až ho kňučícího vytáhli ven. Naložili ho na kočárek, který pak racek přimontoval k velikému kolu místo zadního kolečka. Čárka se opět chopila řídítek a s velikou námahou rozpohybovala šlapky směrem k veterináři. Hihňal sem tam ukázal směr, jinak celou cestu něco breptal. Byl tak výřečný, že už byl vlastně, jak se tak říká „ukecanej.“ Vyprávěl, že bydlí v podkroví Městské knihovny, kde ze všeho nejradši pročítá všechny možné encyklopedie. Každé ráno pak pomáhá třídit do správných regálů knihy, které čtenáři vrátí. A zatímco se kočička potila na kole, náš pan vzdělaný básnil o tom, jak je knihovna tajemná, o vůni starých knih a o lidech, kteří tam chodí…a jak se tak s tímhle zvláštním vozidlem sunuli ulicí, všichni se za nimi otáčeli. Když už byla úplně bez dechu, ohlédla se i Čárka: „Ty se jako vezeš taky, jo?“ rozkřikla se na Hihňala, který místo aby pomáhal, usadil se v zápalu vyprávění na madlo kočárku. „Já naviguju,“ vymlouval se přistižený.

Veterinář dal pejskovi na zlomenou nohu dlahu a nařídil mu klid. Cestou domů, Koule usnul. Teď táhl kočár hlavně Hihňal a kupodivu mlčel. Čárka občas unaveně šlápla do pedálů. Po chvíli se optala: „Tak jakou žes to sehnal práci?“ „U nás v knihovně potřebujeme někoho do dětského oddělení,“ povídá Hihňal, ale Čárka se zasmušila: „No jo, ale když já neumím číst.“ „No, to se nedá nic dělat, tak snad aspoň Koule by mohl, až se uzdraví. Tady za rohem v uzenářství potřebují hlídače při přejímce zboží, prý se jim ztrácí klobásy.“ „Cože?“ vystřelila kočička, „no tak to je opravdu ten pravý!“ Oba se moc nasmáli, když rackovi vyprávěla, jak si vlastně pejsek tu nohu zlomil, a že se teď asi bude uzenářství obloukem vyhýbat. „No jo, ale co s vámi? Nějak se přece živit musíte!“ povídá racek, ale kočička jen pokrčila rameny.

Když dorazili před dům, vycházela zrovna paní Ágnes ven s nákupní taškou. Cestou přes dvůr k výtahu si pak všimli, že v prvním patře jsou otevřené dveře do bytu pana Čestmíra. Schovaní za popelnicí s údivem pozorovali prazvláštní chování toho vousatého obra. Nejdříve vyhlédl ven, jestli ho nikdo nevidí, pak si nasadil potápěčské brýle a šnorchl a s ploutvemi a fotoaparátem v ruce bosky přecupkal ke dveřím paní Ágnes, otevřel si a tiše vklouznul dovnitř.

Racek a kočička se na sebe jen nechápavě podívali a dovezli spícího pejska do výtahu. Tam se rozloučili a Čárka zmáčkla horní knoflík. Když projížděla i se zraněným spáčem kolem prvního patra, najednou ji oslepilo mocné duhové světlo, něco jako silný blesk. A hned nato se ozval zvláštní dutý zvuk, takové „PLOMP!“ jako když se odšpuntuje láhev, ale hodně veliká. A pak už nic. Ticho. Jen ještě dlouhou chvíli neviděla nic než žluté a černé beránky před očima. Výtah už s nimi hodnou chvilku stál v nejvyšším patře, když se konečně vzpamatovala. Kočárek zaparkovala vedle matrace, nechtěla pejska budit, ten jen zachrochtal a spal dál.

Čárka nepřítomně zírala před sebe, když zaháněla hlad sušenkou a zapíjela ji vodou. Pak se stočila na matraci a i poslední myšlenka před usnutím patřila té veliké světelné záhadě. 

V dalším dílu se podíváme do školy.

Celou pohádku od začátku najdete na stránce „Pohádka online“ nahoře v menu.

Skoro jako by mluvil o mně. 7 let i ty projekty jaksi sedí. Už přemýšlím, jak to zpracuju do CV.