21
Čer

Johančiny vejšplechty

2008.05.30 Spain 052.jpg 2008.06.23 68.jpg 2008.06.03 Spain 025.jpg

Johanka nám roste a její hlášky se mění. Ubývá přeřeků a vytváření nesmyslných slov a přibývají její první úvahy, kombinace a myšlenky. Letos v lednu byly Johance 4 roky. Tak se mrkněme, co se za poslední půlrok v její hlavince urodilo.

Jednou jsme se chystaly s Johankou přečíst si nějakou knížku. Johanka mi ji vytrhla z ruky a povídá: „Já budu číst!“ „No ale ty neumíš číst, Johanko.“ „Umím!“ rozkřikla se. „No neumíš, půjč mi to, já ti to přečtu,“ přemlouvala jsem ji. „Umím číst,“ pravila ještě vzdorovitě, ale smutně, „jen nevím, co to znamená.“ únor 2008. 

„Johanko, ty vůbec neumíš poslouchat!“, rozčiluje se tatínek. „Umím poslouchat,“ odvětí Joe s klidem, „ale teď začínám zlobit.“ 14.3.2008

Joe: „Tatí, máme doma ty dva bílý bobky?“ „Jaký bobky?“ nechápe táta. „No přece ty dva malý bílý bobky…“ začínala být nervózní nad tátovou nechápavostí, „…no ty dva, co lítaj v tom klobouku.“ Tatínkovi konečně svitlo, že asi mluví o Večerníčku Bob a Bobek. 15.3.2008

Ráno viděla Joe v TV kreslenou pohádku o malém chlapci, který strávil zimu s nějakým myslivcem na samotě v lese. Měl rád zvířátka a zlobil se na myslivce, že zastřelil jelena, když už neměli nic k jídlu. Tak jsem to Johance vysvětlovala, že masíčko je ze zvířátek a že se musí zabít. Taky jsem jí řekla, že ty parohy z jelena si pak pověsí na zeď na ozdobu. Tatínek byl jak programem, tak mým výkladem evidentně znuděn a tak jsem zkoušejíc jeho pozornost vložila do výkladu průpovídku, že tatínkovi taky brzo pověsím na zeď parohy. Jirkovi to moc vtipné nepřišlo. Ale Johanka hltala každé slovo a její malá hlavička si nové informace zpracovala takto: Týž den jela s tátou na vesnici k babičce a cestou mu vyprávěla: „…že má taky ráda zvířátka, ale že je nezastřelí, ale koupí si masíčko v obchodě“ U babičky a dědy (mé tchýně a tchána) pak prohlásila: „My taky s maminkou brzo pověsíme tatínkovi parohy.“ Johanka sklidila daleko větší úspěch než já, asi proto, že ona to myslela smrtelně vážně. ;-) 15.3.2008

Johančiny hlášky poslední dobou získaly jistou hloubku, sice netušíme, kam na své nové názory chodí, ani jak to vůbec myslí, ale o to je to pro nás tajemnější. Tuhle nás například překvapila zčista jasna větou skoro sokratovskou. „Vidím, že nic nevidím.“ 6.4.2008

Jindy zas nepřítomně zírala do okna a po chvíli pravila zamyšleně: „Když auta jezdí pořád dokola, tak se nikam nedostanou.“ 7.4.2008
(pozn. Kampak na moji Johanku s cedulí pro blondýny – „Konec kruhového objezdu" :-))

Často se mi zdá, že mě Johanka vůbec nevnímá, neposlouchá, nebo mi nerozumí. Ale dnes se ukázalo, že tomu tak není a dokonce si některé věci i dlouho pamatuje. Částečně. Už tak před čtvrt nebo půl rokem jsem jí v koupelně nad umyvadlem vysvětlovala, že se nemá zbytečně plýtvat vodou, že například v Africe některé děti vůbec vodu nemají a musí pro ni denně chodit s vědrem ke studni třeba i 10km. Dnes jsem ji poslala do koupelny si umýt ruce. Když jsem za ní přišla, vidím, jak si na ruce pouští tenoučký čůrek vody a povídá: „Já nesmím plýtvat vodou, protože děti v Americe nemají žádnou vodu.“ 12.4.2008

„Tatí, v kolik pojedem?“ „Ve dvanáct.“ „…a kdy bude dvanáct?“ zkoumala Johanka naše kuchyňské hodiny pohledem vzhůru nad dveře, hlavičku zakloněnou. „Až budou obě ručičky nahoře.“ „Aha.“
Za půl hodiny, když už měl táta v hlavě něco docela jiného, vykřikla: „Hele tatí, už se tam ženou!“ „Kdo, co…?“ nechápal táta. „No přece ty ručičky!“ Pohlédl vzhůru. Bylo za pět minut dvanáct. 19.4.2008

„Tati, babička Oluš, to je tvoje maminka, že jo?“ kontrolovala si Johanka údaje o naší rodině. „Ano, děda Jirka je můj tatínek, strejda Radek je můj brácha…“ vyjmenovával tatínek. „A teta Monča?“ „To je moje švagrová“ „A Natálka?“ „To je moje neteř.“ Odpovídal tatík trpělivě. „A Zuzka?“ „No a babička Zuzka je zase maminka maminky.“ „A maminka je moje maminka?“ ujišťovala se Johanka. Po chvilce přemýšlení udeřila na tátu poslední dotaz: „ A ty jsi kdo?!“ 13.5.2008

„Hele, Jéňa mi říkal, že když si na něj lehnu, že jsem lehká.“ Tvářila se, že chce po nás nějaké vysvětlení, ale nějak jsme nevěděli, co jí na to máme říct. (Jéňa 5 let, Joe 4 roky) 17.5.2008

2008.06.02 Barcelona 130.JPG 2008.06.04 Spain 100.JPG 2008.05.29 Spain 061.jpg

Johanka má pořád ještě problém rozeznat od sebe různé druhy běžného domácího hmyzu. A tak jednou po příjezdu z víkendu hlásila, že našla mrtvou včelu, z níž se při bližším ohledání vyklubala masařka, jindy zas volala: „mami, máte v posteli klíště!“ ale nakonec to byl pavouk. Dnes ráno zkoumala prostor mezi okny, kde mám vystavené různé kameny, a asi proto, aby to tentokrát nepopletla, rozhodla se vyjmenovat všechen hmyz, co zná, jinak si nedovedu vysvětlit, proč by při pohledu na jednu chcíplou mušku, na mém včera umytém parapetu, vykřikla: „Hele, tam leží nějaký mouchy, komáři, vosy a včelka Mája.“ 21.6.2008

Předchozí Johančiny hlášky a frky. 

 

4 Responses to “Johančiny vejšplechty”

  1. mish Says:

    Johanka nezklame. U historky o rodinných poměrech mi smíchy vytryskla slza. „A maminka je moje maminka? A ty jsi kdo?“ Jára Cimrman – hadr.
    :-)

  2. Says:

    a mně samou radostí vytryskla nudle:-), ještě že sedím v kanceláři sama :-)
    Jinak zdravím celou rodinku!

  3. Radush Says:

    Díky, holky. Mám radost, že vás to baví. Nás též ;-) Už se nemůžu dočkat, až konečně promluví Tobík s Dídou a já zaznamenám jejich konverzaci. Ovšem místo aby se snažili naučit česky, hovoří spolu mně neznámým jazykem, a když je občas napodobím já, jsou neskonale šťastní, což jejich vývoj dvakrát nepodpoří :-)

  4. babička Says:

    Seděli jsme u stolu a Johanka si nožem mazala rohlíček. Pak přišel Tobík a chtěl si nůž vzít. Tak jsem mu řekla: „Viděls někdy, že by dítě bralo do ruky nůž?“ „Jo“, řekla místo něho Joe. „Viděl to u mě.“ Umyla mě Joe.

Do you dare to leave a reply ?

You must be logged in to post a comment.